Začalo to ve válce láskou na dálku

Květen byl měsíc lásky, ale i konce 2. světové války, takže by to letos bylo už 70 let, když se tenkrát v květnu seznámili můj tchán a jeho vyvolená Bětuška.

Tchán Jan byl ročník 1921, v době války podléhal pracovní povinnosti pro Vělkoněmeckou říši. Byl totálně nasazený v Kielu, kde jako vyučený zámečník pracoval v menší továrně. Tehdy jako dvacetiletý se v továrně seznámil s dalším Čechem, Frantou. „Podívej, to je moje sestra Běta," pochlubil se jednou Franta Jendovi fotkou své sedmnáctileté sestry. Jendovi se pěkná dívka na první pohled zalíbila a odvážil se napsat jí dopis. A Bětuška mu odpověděla. Od té doby mezi Kielem v německou a českou vesničkou Tupcem začaly putovat dopisy. Mladí se do sebe na dálku zamilovali, aniž se kdy viděli. Psali si až do konce války, kdy spojenecká vojska bombardovala město Kiele. Bomby zasáhly i továrnu. Nastal zmatek, kterého oba kluci, naštěstí nezranění, využili a utekli z Říse domů, směr Morava. Po strastiplném putování se objevili v Tupci. Rodiče i sourozenci byli šťastní, že se Franta vrátil živ a zdráv domů, a Běta byla navíc překvapená, že s bratrem dorazil i její milovaný Jenda. To byla návštěva! Konečně se ti dva  viděli tváří v tvář a jejich očekávání se naplnila. Láska rozkvetla naplno. Za rok byla svatba.

Dědovy úkoly

Jan s Bětuškou spolu žili ve velké lásce a úctě osmačtyřicet let, vychovali čtyři děti. Jejich druhorozený syn Jan se stal po letech, mým manželem a já jsem vždycky byla jeho rodičům vděčná, jak skvěle ho - pro mě - vychovali :-). Na prázdniny u babičky a dědečka velmi rádi vzpomínají i naše tři děti. Trávily u prarodičů letní prázdniny a od dědy dostávali záludné úkoly: „Děcka, kdo zabije plácačkou za jednu hodinu nejvíce much, vyhrává slakou odměnu. Ale pozor, kažou mouchu musíte přinést poctivě ukázat!" Vnoučata se snažila, běhala s mouchami a počítala. Další úkol byl: „Kdo zatluče do prkna nejvíc hřebíků za hodinu?" Dcera Dáša se nám teprve nyní, po třiceti letech přiznala, že tenkrát švindlovala. Prý vytahovala a zatloukala hřebík vždy do stejné dírky a bratranec Péťa, který hřebíky zatloukal poctivě, prohrál. No už tenkrát bylo poznat, že Dáša je vychytralá ženská.

Vzpomínka na Bruta

Dědeček a babička mívali vždycky nějakého psa. Nejvíc mi utkvěl v paměti Brut, veliký, černý a huňatý bernardýn. Ten byl tak šikovný, že uměl sám donést noviny ze schránky. Jednou ho ale předběhl náš pětiletý Honzík. Brut to lehce vyřešil. Do své tlamy čapnul našeho kluka za punčocháče a donesl ho domů do kuchyně i s novinami. Pamatuji si také, jak jsme chodívali s Brutem na procházky k řece Bečvě. Vždycky se radostně vrhal do vody, kterou miloval. Pak se oklepal a rázem jsme byli mokří všichni.

Domek nezůstane prázdný

Moje tchyně Bětuška zase byla expert na různá bebíčka a nemoci všech vnoučat. Starala se o králíky a o velkou zahradu, kterou s láskou udržovala. Když nás před lety nejdřív tchán a po něm i tchyně navždy opustili, usnesli jsme se všichni v rodině, že jejich domek se zahradou nemůže zůstat opuštěný. Jeden ze synů tu bude bydlet s manželkou a my ostatní sem zase budeme s radostí jezdit na návštěvy.

Božena O., Šumperk

Foto: Thinkstock