Z dcery si udělali fackovacího panáka

Začal nový školní rok a mně se vybavuje, jak moje nejmladší dcera začala více než před dvaceti lety chodit do školy. Bohužel se mi při té vzpomínce derou slzy do očí. Dcera se totiž stala terčem šikany.

Už když se narodila, byla malý pucek. Vážila 4 500 gramů a měla obrovský apetit. Ten jí zůstal po celé dětství, a když šla do první třídy, byla mírně řečeno obézní. Jelikož nechodila do žádného předškolního zařízení, měla jsem obavy, jak ji kolektiv dětí přijme. Naštěstí v první a druhé třídě žádné problémy neměla. „Vaše dcera má prospěch i chování výborné," slýchala jsem na třídních schůzkách.

Nezůstalo jen u posměchu

Ve třetí třídě ale začala nosit brýle a tři její spolužáci se jí začali posmívat. „Tlustá šprtko! Brejloune!" povykovali na ni. Jenže nezůstalo jen u posměchu. Kolikrát přišla domů s brekem a modřinami, jindy s roztrženým a inkoustem postříkaným oblečením, počmáraným sešitem apod. „Mami, já už nechci chodit do školy," plakala dennodenně. Byli jsme z toho nešťastní a radili se, jak postupovat. Jinou školu jsme zavrhli. Od třídní učitelky jsme pomoc nemohli očekávat, protože na třídní schůzce nám sdělila: „Vaše dcera je typem fackovacího panáka třídy a nejlepší obranou je útok. Měli byste ji naučit se bránit. Je to vaše vina, jak dcera vypadá. Ovšem v mojí třídě jí nikdo neubližuje, to nepřipadá v úvahu," tvrdila zarputile.

Odtučňovací tábory nepomáhaly

Z našeho pohledu jsme ale byli přesvědčeni, že pro ni děláme maximum, i když s minimální výsledkem. Pravidelně docházela na lékařské kontroly, kde ji odborná lékařka zvážila a pak nám vynadala, že nehubne podle jejích představ. To bylo vše! Žádné léky, žádná odborná pomoc. Tak jsme se snažili, aby alespoň každé prázdniny trávila v táborech s odtučňovacím programem. Jezdila hlavně do Křetína. Jenže situace ve škole začala gradovat, když chodila domů celá od bláta. Vypraná zimní bunda do rána neuschla, a protože měla bundy jen dvě, byl to vážný problém. Dokonce jí rozbili i brýle, a to už přetekl hrnec naší trpělivosti. Cena brýlí byla pro naši početnou rodinu pohromou v rodinném rozpočtu. Šla jsem tedy za třídní učitelkou s tím, aby zjistila viníka a žádala jsem úhradu. „Viníka se nepodařilo najít," vzkázala mi. Škola šikanu nechtěla připustit. Co dál? Jednat s rodiči těch kluků, nebo si na ně někde počkat? Byli jsme bezradní.

Pomohla jí sestra

Naštěstí vzala celou věc do svých rukou naše prostřední dcera, která navštěvovala v té době osmou třídu. Schovala se kousek za školou a čekala, co se bude dít. Když viděla, jak její mladší sestru za aktovku stahují tři kluci k zemi, využila momentu překvapení a všechny tři hrdiny zmlátila. „Jestli mojí ségře nedáte pokoj, bude pokračování. Daleko horší!" vyhrožovala jim. Obávali jsme se, co z toho bude, protože jim přece jenom dala pořádně co proto. K našemu údivu se nestalo vůbec nic. Nikdo se neozval. Ani jejich rodiče, ani škola. Od té doby měla dcerka pokoj. Neříkám, že to byl správný postup, ale přinesl nám velkou úlevu a dcerce zase radost ze školy, kde ji konečně začali brát pro to, co umí, a ne, jak vypadá.

Jitka S., Adamov

Ilustrační foto: ISIFA