Vybojovala jsem synův život, teď bojuji o ten svůj

Se životem se peru již od mládí, a není to jednoduchý boj! Můj malý syn prodělal zhoubný nádor na mozku, jeho otec zvolil dobrovolný odchod ze světa, přišla jsem o dům i o peníze a právě podstupuji léčbu rakoviny prsu.

Vdávala jsem se brzy a dnes jsem matkou už čtyřiatřicetileté dcery Kristýny. Moje manželství však dlouho netrvalo, pohřbila ho v podstatě vojna, na kterou můj první muž brzy po sňatku narukoval. Zůstala jsem s dcerou sama. Po mateřské dovolené jsem pracovala v kanceláři v jednom strojírenském podniku v Jihlavě a tam potkala skvělého chlapa. Láska na sebe nenechala dlouho čekat. „Vezmeme se?" požádal mě jednou o ruku a já souhlasila. Zanedlouho se nám narodil syn František. Byla jsem velmi šťastná manželka a matka dvou dětí.

Odešel bojovat do Jugoslávie

Pak si nás ale našla první vážná nemoc. Malý František začal mít v necelých třech letech závažné zdravotní potíže, začal šilhat, bolela ho hlava a špatně chodil. Tím se nastartoval nekonečný kolotoč různých vyšetření, po kterých nám lékaři v pražské motolské nemocnic sdělili hroznou zprávu: „Váš syn má nádor na mozku." Byl to pro mne šok a stále jsem se ptala, jak může mít tak malé dítě rakovinu? Syn ihned podstoupil operaci a jeho život visel na vlásku. Vždyť ve třech letech vážil pouhých šest a půl kilo. Navíc měl celou polovinu těla ochrnutou, přestal dokonce i mluvit. „Musíte přijet a zůstat tady s ním," volali mi lékaři z Prahy. Strávila jsem pak se synem v nemocnici šest měsíců. František absolvoval chemoterapii i ozařování, ale tím to bohužel neskončilo. Přidaly se epileptické záchvaty, dokonce přestal růst. Naštěstí všechno přežil. Sedm let jsem mu denně píchala růstový hormon. Bylo to moc těžké a vyčerpávající období, ale společnými silami jsme ho zvládli. František bojoval jako lev, dneska mu je třicet let, pobírá invalidní důchod a já jsem moc šťastná, že ho mám. Bydlí se mnou a moc mi pomáhá. Jenže mezi tím se udála ještě spousta smutných záležitostí. Sotva se tehdy ještě mladší syn vysekal z větších potíží, začaly potíže s manželem. V roce 1995 ho jako profesionálního vojáka odveleli do Jugoslávie. Měla jsem o něj přirozeně obavy a byly opodstatněné. Když se vrátil domů, byl někdo úplně jiný. „Viděl jsem tam strašné věci," vyprávěl a nedokázal se s tím psychicky vyrovnat. Svůj žal zapíjel alkoholem, a ačkoli jsem se snažila ze všech sil, pomoci jsem mu neuměla. Postupem času začal být po alkoholovém opojení čím dál tím agresivnější. Přesto všechno jsem s ním vydržela ještě přes dvě desítky let v manželství, a teprve ve svých pětačtyřiceti letech požádala o rozvod. Jeho výlevy jsem nedokázala dále snášet. On sám tíhu života neunesl a dva roky poté spáchal sebevraždu.

Syn všechno přežil, dnes je mu už třicet a já jsem ráda, že ho mám

Exekutor mi klepal na dveře

Tím skončila další těžká etapa mého života. Snažila jsem se oklepat ze všech bolestí. „Začínám znovu. Mám spoustu nápadů a snů," svěřovala jsem dceři a synovi. Zadlužila jsem se hypotékou a  koupila rodinný dům, který jsem během čtyř měsíců dokázala celý opravit. V té době jsem pracovala jako finanční a pojišťovací poradce a zdálo se, že můj život bude už nadále jen krásný. Děti mi dělaly radost a já se cítila šťastná a vyrovnaná. Jenže život si na mě chystal další zkoušku! Přijala jsem totiž další nabídku práce v pojišťovnictví, a i když jsem uzavřela desítky smluv, neobdržela jsem ani po půl roce žádnou provizi. Můj „chlebodárce" se pouze vymlouval a já se dostala do dluhové pasti. Neměla jsem z čeho splácet hypotéku na dům, a ačkoli jsem se snažila dělat maximum, nakonec u nás „zaklepal" exekutor. Dokonce jsem oslovila firmu, která mi slibovala oddlužení, jenže neudělala nic a navíc ze mě vytáhla další peníze. Její majitel sice skončil ve vězení, ale o finance jsem navždy přišla. Pak jsem v dobré víře naletěla překupníkovi s nemovitostmi, který mi slíbil: „Já váš dům v dražbě koupím a vy tam budete žít a splácet mi peníze formou nájmu." Dnes už vím, že to byla hloupost! O dům jsem přišla a s ním i o dvě auta a klid v duši. V tu dobu jsem měla všechny účty zablokované a nezbývalo mi doslova ani na rohlík. Skončila jsem na dně.

Tak s tímhle bílým krasavcem jsem vyhrála v soutěži Svatební dort 2014

Výhra v soutěži

Dno je ale od toho, aby se měl člověk od čeho odrazit. Bydlela jsem v tu dobu se synem v nájemním bytě a přemýšlela, jak nás oba uživím. Najednou mé oči spočinuly na elektrické troubě, kterou jedinou mi nesebrali. „Budu péct dorty," rozhodla jsem se a začalo mě to opravdu bavit. Pak jsem k tomu kvůli výdělku přidala na doporučení dcery pečení perníčků. Blížily se totiž v tu dobu zrovna Velikonoce. Zpočátku to byla hrůza a já po svátcích rezolutně prohlásila: „Už nikdy více." Jenže opakování dělá mistra a já se po čase naučila perníčky nejen péct, ale i krásně zdobit. Dokonce jsem plánovala otevření malého obchůdku, což se bohužel neuskutečnilo. V té době jsem se také na internetu dočetla o soutěži v pečení svatebních dortů, do které jsem se jen tak, spíše ze zvědavosti přihlásila. Zajímalo mě, zda mám šanci se dostat do finále. No a můj sen vyšel! Stala jsem se finalistou soutěže Svatební dort roku 2014. Měla jsem obrovskou radost a těšila se do Prahy na finále.

Máte rakovinu

Bohužel současně s tím přišla další rána. „Máte rakovinu prsu," sdělili mi lékaři po vyšetření na mamografu. Osud mi opět dal vědět, že každá moje radost a úspěch jsou stokrát vykoupené bolestí a trápením. V tu chvíli jsem byla zoufalá a bezradná. „Co můj syn? Co s ním bude? Jak zaplatím nájem?" sdělovala jsem blízkým své obavy. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že zkusím pouze alternativní léčbu. V té době mi moc pomohla moje dcera a sestra dvojče. Vše jsem si srovnala v hlavě a postavila se problému čelem. Lékaři mi už plánovali operaci, ale já je prosila: „Malinko ji posuňte, abych stihla upéct dort na soutěž." Koukali na mě jako blázni a ještě víc, když jsem jim pak před operací sdělila, že jsem soutěž vyhrála. Právě výhra mě donutila začít pořádně bojovat. Chirurgický zákrok jsem zvládla, nyní mám za sebou šestnáct chemoterapií a ještě mne čeká pětadvacet záření. I tak jsem ale šťastná, a doufám, že rakovinu prsu překonám.

Už chystám perníčky na Velikonoce

Syn, dcera, vnučka, blízcí, práce a víra mi pomáhají vše překonat. Až se vyléčím, konečně si otevřu svůj vysněný obchůdek se sladkostmi jako připomínku, že sny se mají plnit hned.

Maria, Třebíčsko

Info

Jste šikovní a chcete soutěžit v pečení dortů?  Více na www.svatebnidortroku.cz

Připravila: Šárka Jansová   Foto: archiv čtenářky