Vlaky naděje vozily sirotky do neznáma

Opuštěné děti a sirotci nikdy v historii neměli na růžích ustláno. V USA dokonce ještě v minulém století končili u cizích rodin, které si i z těch nejmenších a bezbranných dělali levnou pracovní sílu.

1) Jak vznikly „vlaky naděje"?

Původní záměr byl bohulibý. Až do 30. let 20. století v Americe totiž neexistoval žádný systém sociální péče, a tak křesťanská dobročinná organizace Pomoc dětem (The Children´s Aid Society) přišla s programem „adopcí", který měl opuštěným dětem dát šanci na život, a především zabránit tomu, aby na ulicích měst zemřely hlady nebo propadly zločinu. Zřídili pro ně speciální „vlaky naděje" (Orphan Trains), které v letech 1854 - 1929 odvážely sirotky a opuštěné děti z přeplněných měst na východním pobřeží USA do náhradních rodin ve vnitrozemí.

2) Budoucnost je práce a škola

Zakladatel programu Charles Loring Brace vycházel z přesvědčení, že slušnou budoucnost dětem zajistí tvrdá práce, vzdělání a přísná, přitom však soucitná výchova. Součástí každého ujednání o adopci bylo, že dítě musí chodit do školy. Realita však byla často jiná a mnohé rodiny si děti pořizovaly spíš jako neplacenou pracovní sílu.

2) Jako dobytek na trhu

Celkový počet dětských pasažérů, kteří ve vlacích naděje cestovali, přesáhl dvě stě tisíc. Soupravy stavěly na nádražích ve městech, kde si mezi dětmi místní obyvatelé vybírali bezmála jako na dobytčích trzích: prohlíželi si jejich zuby, oči a celkovou tělesnou konstituci, aby zjistili, zda obstojí při práci na polích; nebo přezkušovali jejich inteligenci a zkoumali, zda mají dost mírnou povahu, pokud hledali někoho na výpomoc v domácnosti. Nejvíc „na odbyt" šla nemluvňata a zdraví, silní chlapci, o starší dívky moc zájem nebyl. Děti, které si nikdo nevybral, nasedaly zpátky do vlaku a putovaly k dalšímu městu, kde se nabízely v dalších přehlídkách.

3) Bití, ponižování a dřina

Některým dětem se v nových rodinách a komunitách dostalo vřelého přijetí, jiné však čekalo drsné, ba kruté zacházení, bití a ponižování. A hlavně dřina. V novém prostředí se musely plně podřídit a přizpůsobit, sourozenci bývali od sebe běžně odloučeni a jejich další vzájemný kontakt nebyl nijak podporován. Děti přistěhovalců z různých částí světa trpěly posměchem kvůli divnému přízvuku, některé anglicky dokonce neuměly skoro vůbec.

4) Vzpomínky na experiment

Velká řada pasažérů z vlaků naděje vůbec netušila, že byla součástí obrovského společenského experimentu, který trval přes sedmdesát let a že stejnou zkušenost jako oni má spousta jiných lidí; mysleli si, že jejich vlak byl nejspíš jediný. Ale časy se změnily, a posléze se někteří z nich (anebo jejich potomci) přece jen začali pídit po záznamech, které jim do té doby byly nepřístupné. Začali pořádat vzájemná setkání, kde si mohli o svých zážitcích povídat s lidmi, kteří jim rozuměli. A dozvědět se i něco o svém původu, získat zpět část ztracené minulosti.

TIP NA KNIHU

Vlak naděje (Christina Baker Klineová)

Dojemný román se vrací k jedné zapomenuté kapitole amerických dějin, k neblaze proslulým vlakům, které jako obrovský společenský experiment převážely sirotky do nových domovů. Krásný, hluboký a zároveň velmi smutný příběh dvou žen, jež dělí více než 70 let, vychází ze skutečných událostí. Knihy věnuje www.albatrosmedia.cz

Připravila: Iva Vondrová

Ilustrační foto: Thinkstock