V bytě řádili exekutoři, děti plakaly a já byla v šoku

Až do jara loňského roku jsme žili spokojeně. Já byla na mateřské dovolené s dvouroční dcerou Eliškou, sedmiletý Jakub už chodil do školy a manželovi Ivanovi se celkem slušně rozjelo podnikání.

Po letech „utahování opasků" se nám začalo finančně dařit. Dokonce jsme si pořídili větší dvoupodlažní byt ve zrekonstruovaném činžáku s garážemi. Jsme sice zatíženi hypotékou, a proto si moc nevyskakujeme, ale nestěžujeme si.

Táta mě potřebuje

Jednoho dne jsem dostala nápad, aby se k nám přestěhoval můj otec. Měli jsme nahoře jednu volnou nevyužívanou místnost, on po mámině smrti žil opuštěně, trápila ho skličující samota a navíc platil dost drahý nájem, který si jako čerstvý důchodce nemohl dovolit. Samozřejmě jsem to nejprve probírala s manželem, a pokud by se mu to nelíbilo, ustoupila bych. „Pomáhal by mi s dětmi, umí vařit a především nás potřebuje," snažila jsem se to Ivanovi vysvětlit. „Vždyť k nám chodí na návštěvy?" oponoval mi. „To je strašně málo. Po smrti mámy se úplně sesypal," posteskla jsem si. „Já vím a taky mu zkrachovala živnost a zůstaly mu po ní velký dluhy!" jízlivě dodal. „Ale to sem teď netahej. Nic po nás nechce. Je to můj táta a chtěla bych mu podat pomocnou ruku," naléhala jsem. „Jestli to tak cítíš, ať je po tvém. Koneckonců, místa je tu dost," řekl mi Ivan a vstřícně se usmál.

Dostihla ho minulost

Otec se zprvu zdráhal, nechtěl nám být na obtíž, ale když mu pak majitel domu nabídl odstupné, pokud opustí byt, nechal se mnou přesvědčit. Ostatně, těch 150 tisíc se mu hodilo k umoření části pohledávek, které mu zbyly po neúspěšném podnikání. Úspory žádné neměl a ze svého důchodu sotva vyžil. Kvůli dluhům prodal všechno, co se dalo. Auto i starožitnosti. Zůstaly mu jen vzpomínky na kdysi krásný život s nyní velmi hořkým koncem. Máma umřela v pětapadesáti a jeho firma krátce na to skončila v konkurzu. Teď po přestěhování k nám mu svitla naděje, že začne znovu s čistým stolem. Zabydlel se v podkrovním pokoji a snažil se chovat nenápadně. O víkendech jezdil rybařit,bral s sebou i děti, které byly z dědy nadšené, a v týdnu mi pomáhal s domácností. Všechno se zdálo být v pohodě... jenže podnikatelská minulost dostihla mého otce i v našem bydlišti. Jednoho rána u nás zazvonili exekutoři, neurvale vtrhli dovnitř a tátu nařkli, že se přestěhováním pokusil za sebou zamést stopy. Bylo to nechutné a ponižující.

Uhraďte dluh!

„Zadržte, tohle přece nemůžete udělat! Vždyť je to majetek mojí dcery a jejího muže!" protestoval, když nálepkami s nápisem Exekučně zabaveno olepovali takřka všechno, co jim přišlo pod ruku. „Děláme pouze svou práci," lakonicky nás odbyli. „Okamžitě vypadněte!" křičela jsem na ně, ale oni zůstali stoicky klidní. „Paní, pořádně si přečtěte soudní usnesení, co jsme vám dali. Opravňuje nás k tomuto zásahu. Můžete se proti němu písemně odvolat." Jenže já byla tak roztřesená, že jsem se na nějaké čtení lejster nedokázala soustředit. „Já zde přece nebydlím. Jsem tu jenom na návštěvě," snažil se je táta zmást, leč marně. „Vy jste se odstěhoval z původního bytu a nyní jste hlášen na této adrese," nenechali se ošálit. „Vše je právně podloženo. Navíc vám dnes nic neodvezeme. Podejte si vylučovací žalobu, případně do té doby uhraďte dluh," dodal hlavní z exekutorů.

Všude samé nálepky

Exekutoři „řádili" po bytě a obě mé děti plakaly. Nevěděla jsem, co dřív dělat. Jestli je utěšovat nebo bránit vlastním tělem náš majetek. Naprosto zmateně jsem tam pobíhala, tahala ty muže za ruce, přetahovala se s nimi o věci a hádala se. Během půl hodiny ti pánové označili nálepkami úplně vše, co mělo nějakou hodnotu. Obě televize, notebook, stolní počítač, DVD přehrávač, mikrovlnku, myčku nádobí, lednici, mrazák, pračku, obrazy i sedací soupravu v obýváku. Když konečně odešli, sesypala jsem se.

Ještě tak přijít o byt!

„Když budu upřímný, tušil jsem, že se něco takového může přihodit," šokoval mě večer manžel. „Jak to? Nerozumím ti," nechápala jsem. „Nechtěl jsem tě dopředu strašit otcovými dluhy. A hlavně by to vypadalo, že tady tvého tátu nechci," krčil Ivan rameny. „Omlouvám se, mrzí mě to. Měl jsem raději zůstat ve svém bytě," vmísil se do rozhovoru zdrcený táta a dodal: „Tohle by mě nenapadlo, že exekutoři můžou vlézt i do soukromí jiných. Že mají tak velké pravomoci." Navrhla jsem najmout si právníka, ale manžel zamítavě kroutil hlavou. „V téhle situaci nám asi nikdo nepomůže," konstatoval. „A co teda jako uděláme?" zeptala jsem. „Zřejmě bude nejjednodušší to zaplatit," procedil manžel mezi zuby. „Přece za mě nebudete platit!" protestoval táta. „Jenže oni se s námi vůbec nebudou bavit a všechno zařízení odvezou. A tím to zdaleka neskončí, protože pořád naskakují úroky! Jednou taky můžeme přijít o střechu nad hlavou!" rozčílil se můj muž.

Na ulici ho nevyhodíme

Bylo to frustrující období. Otec se uzavřel do sebe a téměř nevylézal z pokoje. Ivan se raději zdržoval ve firmě a na mne padla úzkost spojená s depresí. Moc jsme toho spolu nenamluvili. Ještěže máme děti, ty mě držely nad vodou. Po týdnu od exekutorské návštěvy jsme s manželem zašli na soud zeptat se, co můžeme dělat a jaké jsou naše reálné možnosti a vyhlídky. Úřednice se sice chovala vstřícně, ale v podstatě nám řekla jenom to, že je nutné uhradit veškeré tátovy pohledávky. Ještě naznačila, že bychom jinak museli otce neprodleně vystěhovat na ulici a především dokázat, že u nás bydlel přechodně, my o jeho dluzích neměli sebemenší tušení a že nás vlastně podvedl. To jsem však odmítla, vždyť je to můj táta! Takhle se k němu nemůžu zachovat!

Rodina si musí pomáhat

A tak jsme se rozhodli zaplatit, i když manžela to hodně štvalo. A mně taky, přece jen nikdy nevíte, kdy budou peníze potřeba na nečekané výdaje, navíc jsme mohli spořit dětem. Těžko se s tím smířit. Manžel převedl z účtu naší finanční rezervu 120 tisíc korun, což bylo všechno, co jsme v té době měli naspořeno. Na zbylé peníze jsme si dohodli splátkový kalendář a exekutoři si na oplátku nenárokovali část svých výloh. Tátu jsem postavila před hotovou věc: „Tati, problém je jednou provždy vyřešen. A život jde dál." Jasně že mu bylo trapně. Slíbil, že bude přispívat z důchodu na naši domácnost, i když si snadno spočetl, že nám tolik peněz nikdy nemůže vrátit. Ale já mu to vlastně ani nezazlívám. Jsou důležitější věci na světě než peníze. A od toho jsme přece jedna rodina, abychom si pomáhali.

Markéta

Připravil: es   Ilustrační foto: Thinkstock