Už nesmutním, že jsem sama

Letos je tomu přesně sedm let, co můj život protnul závoj osamění. Láska se mi vyhýbá velkým obloukem, jako bych byla prokletá.

Muže zkrátka nepřitahuji, alespoň ne ty normální. Ve třiatřiceti letech mne opustil přítel, s nímž plánovala růžovou budoucnost. Krátce před mými čtyřicetinami odešel „tam nahoru" můj tatínek bez jediného slůvka rozloučení. Zůstala jsem sama ve velkém bytě jen se svým pejskem, který nedokázal pochopit, že se páníček již nikdy nevrátí. Časem jsem musela byt v rámci dědického řízení prodat a částečně na hypotéku si pořídila malý útulný byteček. Dva roky po tatínkově smrti odešla do psího nebíčka i má jezevčice Darinka. Ač už byla hluchoslepá, moc jsem ji milovala. A aby smutku nebylo dost, předloni pár dní před Velikonocemi zemřela má maminka. Přišla jsem za ní na návštěvu do nemocnice, aniž bych tušila, že se vlastně vidíme naposledy. Ani nevím, jak jsem dokázala přežít šest osamělých Vánoc, kdy s těmi, které jsem tolik milovala, jsem byla už jen ve vzpomínkách. Zatímco všude okolo zářily vánoční stromečky, zvonily rolničky a v televizi běžela jedna pohádka za druhou, v níž dobro zvítězilo nad zlem, a pro každou si přišel ten pravý, mně stékaly hořké slzy po tváři. Život občas bývá krutý, život není pohádka, říkávala mi maminka, a její slova mi právě ve vánoční čas pořád znějí v uších.

Potěšení s pejsky

Vždycky jsem toužila po velké rodině, dětech, hodném manželovi a snila o krásném domě s velkou zahradou, v němž budeme všichni šťastní až na věky. Říci mi někdo před pětadvaceti lety, kdy mi u nohou ležel takřka celý svět a já si svého mládí užívala plnými doušky, že po čtyřicítce zůstanu sama, opuštěná, tak ho snad na místě zastřelím. Abych neonemocněla nemocí z osamění, chodívala alespoň venčit pejsky z nedalekého útulku. Byli stejně tak opuštění a osamělí jako já a právě v době Vánoc jsme si byli nejbližší. Promlouvala jen naše srdce. To psí rozumělo tomu lidskému a zrovna tak lidské tomu psímu. "Ahoj, moji miláčci," vítala jsem často své kamarády se slzami v očích a pokaždé jim přinesla nějaký ten pamlsek. Pro mne byl v tu dobu pejsek z útulku tím nejbližším stvořením, kterého jsem mohla láskyplně obejmout. Domů jsem si však vzhledem ke svému pracovnímu vytížení pejska vzít nemohla, mezi čtyřmi stěnami by trpěl osaměním stejně tak jako já, a to jsem nemohla žádnému bezbrannému stvoření udělat.

Černé sluníčko

Jako „osaměnka" jsem se měla co ohánět, a tak jsem brala služby, i když jsem měla mít volno. Když Ježíšek ani minulé Vánoce mé největší přání - totiž najít lásku - nevyslyšel a já po Novém roce už nemohla samotou ani pomalu dýchat, řekla jsem si: Jo holka jedna nešťastná, je načase pořídit si nějakou živou spřízněnou duši, nebo se z toho opravdu zblázníš... Budˇ si někoho už konečně najdeš, anebo něco živého pořídíš. Nalila jsem si sklenku červeného a začala nekonečné hodiny brouzdat po internetu, až mi najednou padlo do oka malé černé koťátko se zářícíma očičkama a šibalským úsměvem. Prostě mě okouzlilo natolik, že jsem zavolala majitelce a o pár dní později si pro svou chlupatou holčičku jela. Byla tak malička a křehká, ale brzy se z ní vyklubal pěkný rarášek. Pojmenovala jsem ji Lucinka. Do mého života opět vstoupilo slunce a já měla zase pro koho žít.

Tolik se mi stýskalo!

Jak kočička rostla, stávaly se z nás nerozlučné kamarádky. Když bylo Lucince asi pět měsíců, povedl se mi vyhrát v jedné soutěži wellness pobyt pro dva, na který jsem odjela se svou nejlepší kamarádkou. Avšak Lucinkou jsem opouštěla jen nerada. "Panebože, to jsem již dlouho nezažila, vždyť já po dlouhé době skutečně někoho miluji a mám o něj strach." A ač jsem měla z výhry obrovskou radost, vždyť se přece říká, štěstí ve hře, neštěstí v lásce, stále jsem myslela na svou malou Lucinku, která musela vydržet doma sama. Dlouhé tři dny. Celou dobu pobytu jsem na své malé koťátko myslela. Bude tam hodná? Nenajdu byt jako po bitvě? Nevylije si mističky s vodou a nebude žíznit? Měla jsem z toho pěkné nervy. Hned po návratu domů jsem se hnala do bytu a tak trochu s obavami otevírala dveře. Vtom jsme uslyšela slabé mňoukání. Moje Lucinka mě přivítala skokem do náruče a já myslela, že ji samou láskou umačkám. Kamarádka, která stála za mnou, jen nevěřícně zírala, než se začala od srdce smát. "No holka, takovou tě snad ani neznám!"

Moje láska má čtyři nohy

Lucinka to zvládla skvěle. V bytě nic neprovedla, vůbec nebylo poznat, že v něm žije malé kotě. Dnes už je z Lucinky krásná kočičí dáma a dá se říct i paní domu. Je to moc hodná kočička a věrná kamarádka, kterou bych nevyměnila ani za milion. Když o tom přemýšlím, zdá se mi to neuvěřitelné, že mě to malé stvoření dokázalo vrátit zpět do života a vynahradilo mi všechnu chybějící lásku. Každý živý tvor touží milovat a být milován. A tak poslední Vánoce jsem poprvé oslavila ve dvou - s mou milovanou Lucinkou. Byly nádherné. Láska má tolik podob a vůbec nezáleží na tom, jestli má havraní vlasy a uhrančivé oči nebo nosí černý kožíšek a má čtyři nohy. Hlavně že existuje.

Vlaďka, Příbram

Připravila: ivavo Foto: archiv čtenářky