Svatba byla veselá katastrofa

Autor: Redakce

Svatbu naší dcery Alenky jsme chystali dlouho dopředu, aby na všechny přípravy byl dost čas a nic nás nezaskočilo. Jenže...

Začalo to v pátek večer, když Alenka nešťastnou náhodou přejela autem kočku. Už to nás mělo varovat. V noci volal syn, bratr nevěsty: „Mami, tati, průšvih. My na svatbu nedorazíme, právě jsme se s malým vrátili z pohotovosti. Má angínu, horečky a je mu strašně zle... A že ségře přeji hodně štěstí." Byli jsme z toho smutní, ale co se dalo dělat?

Co teď? Kde rychle seženeme náhradního fotografa???

Nehody po ránu

Svatební ráno katastrofy pokračovaly. Při snídani polila maminka ženicha svátečně nastrojeného svědka sladkou limonádou. Nechtíc pochopitelně. Bratr ženicha se polil sám, sněhobílá košile s hnědým flekem od kávy nevypadala zrovna důstojně. „Svlékněte to, já vám to přeperu," vybídla jsem ho. Aspoň že počasí nám vyšlo, obloha bez mráčku, jarní sluníčko příjemně hřálo. Auta byla naparáděná stužkami i svatebními plyšáky, všechno vypadalo krásně načančaně. Během dopoledne zavolal dlouho dopředu objednaný svatební fotograf. „Omlouvám se, ale z nenadálých vážných důvodu nemohu dorazit." Co teď? Kde rychle seženeme náhradního fotografa? Nedalo se nic dělat, zaskočila naše druhá dcera, sestra nevěsty - tudíž na všech fotografiích chybí.

Super zamlžené auto

Počasí nám přálo, přesně do chvíle, když začaly před vchod domu najíždět načančané vozy, aby nás odvezly na radnici. V ten moment přišla tak strašná bouřka, slejvák a krupobití, že jsem si až říkala, že se na nás někdo tam nahoře musí ukrutně zlobit! Auta na silnici v kopci musela zastavit, nemohla na letních pneumatikách po vrstvě ledových krup vůbec jet. Chvíli jsme čekali, ale tlačil nás čas obřadu. A tak jsme se k autům brodili po kotníky v potocích vody a ledových krup. Náš řidič vyfasoval super moderní auto, v kterém nikdy předtím neseděl, a tudíž netušil, jak se zapíná větrák na čelní sklo. Okno měl zamlžené, že vůbec nebylo vidět na cestu a já se v duchu křižovala, ať tuhle jízdu vůbec přežijeme. Celou cestu mu spolujezdkyně musela kapesníčky otírat aspoň průzor v zamlženém okně, aby viděl na cestu.

Uhlí na radnici?

Lijavec byl tak silný, že urazil cylindr na plyšové veverce, která představovala ženicha na ženichově autě. Místo originální parády zbyli jen rozmočení plyšáci. Stužky se uvolnily a v lepším případě vlály za auty, v horším odlétly s větrem. Přesun svatebčanů z aut do budovy radnice připomínal štafetový běh. Bohužel jsme v tom zmatku měli jen jeden deštník na pětadvacet lidí. Takže jeden dobrovolník lítal s deštníkem sem a tam a postupně převedl do sucha všechny svatebčany. „Proboha, co je to tady za bordel?" divila jsem se, když jsem na radničním koberci šlápla do jakýchsi černých drobků. Vypadaly jako kousky uhlí. „To tady udělali na předchozí svatbě, asi nějaký zvyk s uhlím, který neznáme," vysvětlovala jsem hostům. Jenže omyl, za chvíli jsme zjistili, že ty drobky trousí ženich - podrážky u rozmáčených bot se mu zcela rozpadly. A to prosím byly boty proslulé české značky! Ještě v lednu je měl bez obtíží na plese.

Pan oddávající, který měl za sebou již několik obřadů, byl "nad věcí" a výpadek proudu ho vůbec nerozhodil...

Proslov bez elektřiny

Konečně začal svatební obřad, ozvala se sváteční hudba, nevěsta s ženichem předstoupili před pultík a - vypadla elektřina. V tu ráno bylo v celé místnosti šero, ticho, jen zvenku kvílely hromy a blesky. Pan oddávající, který měl za sebou již několik obřadů, byl tak trochu v povznesené náladě a výpadek proudu ho vůbec nerozhodil. V přítmí klidně pokračoval dál a promlouval ke svatebčanům. Já byla na mrtvici, takhle jsem si tedy obřad své dcery fakt nepředstavovala. Bylo to takové zvláštní a ponuré, bez světel a hudby. Všechno bylo jinak, nic nevyšlo podle plánu. Ani svatební fotky jsme nemohli udělat na krásném náměstí, kde řádily živly. Fotilo se jen na radnici.

Salvy smíchu

Před radnicí vydrželi jen nejstatečnější kamarádi, kteří na vycházející novomanžele naházeli rýží tak důkladně, že chudák nevěsta ji vysypávala z výstřihu po celý večer. Konečně se mraky rozestoupily a vysvitlo sluníčko. Během chvíle bylo zase krásně. „Alenko, pojď házet kyticí!"

vyzývaly nevěstu vdavekchtivé kamarádky. No jo, hod kytkou se taky moc nepovedl. Poprvé ji nikdo nechytil, podruhé ji Alenka kvůli záchvatu smíchu mrštila dopředu místo za sebe a při třetím úspěšném hodu se v letu kytice úplně rozpadla. „Pojďte udělat společnou fotku na louku za domem," naháněla jsem svatebčany. Jenže tatínek ženicha se už mezitím převlékl do pracovního, že jde grilovat. A já si všimla, že mi deštěm stekla barva z vlasů a na bílém lemu blůzky mi vykouzlila černé pruhy. Ale to už jsem se musela smát. Prostě co se dalo pokazit, to se pokazilo, ale všichni to nakonec brali s humorem. Každou další nehodu provázela dobrá nálada a salvy smíchu. Nikdo se nedurdil, přestože jsme byli zmáčení a prochladlí, sváteční účesy zplihlé. Říkám si, že si mladí vybrali všechnu smůlu ve svatební den a od teď už jim bude na cestu společným životem svítit jen sluníčko. Moc bych jim to přála...