Sněženky šly za družičky

Bláznivé letní výlety s gymplem jsem milovala, zato na lyžařský výcvik se mi nechtělo. Nikdy jsem na lyžích nestála a  děsně jsem se bála, že má pozice „hvězdy třídy", která zvládá úplně všechno, vezme za své.

Tenkrát v lednu řádila velká obleva a uvažovalo se, že na lyžák vůbec nepojedeme. Právě do toho jsem vkládala své naděje: „Pane Bože, ať ta obleva vydrží!" modlila jsem se, ale mé prosby vyslyšeny nebyly. Na začátku února začalo sněžit. „Volali ze Strážného, sněhu je tam dost. Na lyžák jedeme!" radovala se naše sportem posedlá třídní učitelka a s ní jásala celá třída. Až na mě! Při představě, jak se mými pády budou bavit namachrovaní a lyžařsky zdatní spolužáci, se mi svíral žaludek.

S lyžemi po mámě

Výmluvy na nemoc doma nezabraly, a tak jsem sklesle dorazila jednu únorovou sobotu ráno s lyžařským vybavením po mámě k autobusu. „Co je ti? Se netěšíš? Bude sranda!" kroužila kolem mě nejlepší kamarádka Marta, překvapená z toho, že mně, halasnému šaškovi třídy, došly vtipy. „Ale jo, těším, jen tomu lyžování moc nedám," snažila jsem se naznačit, že jsem v tomhle směru úplné dřevo. S každým kilometrem, který posunoval náš „veselý busík" k Vrchlabí, mě ale úzkost přecházela a své vykonalo i kouzlo přírody. Do čisťounkého sněhu se opíralo sluníčko a já začínala věřit, že nějakým záhadným způsobem tenhle lyžák hrdě zvládnu. Ubytování na horské chatě, vystřižené jak z oblíbeného filmu Sněženky a machři, bylo super. Spala jsem na pokoji s Martou a dalšími dvěma spolužačkami a z toho, co jsem zaslechla v šeptandě, mi došlo, že nejsem jediná, která si na kopci, až přijde k rozzařování do skupin dle lyžařského umění, utrhne ostudu. Vlastně mi to začínalo být jedno, a to bylo dobrá zpráva. Dokud se neobjevil narušitel.

Zjevení v jídelně

Zrovna jsme obědvali, když se rozletěly dveře jídelny a v nich stál ON. Nádherný kluk s medově hnědými, kudrnatými vlasy sepnutými v culíku, do nichž se opíralo slunce. Ty oči a ten úsměv, na to se nedá dodnes zapomenout. Všechny holky kolem zalapaly po dechu a já pro jistotu zavřela oči, jestli se mi to nezdá. Jenže když jsem je otevřela, pořád tam stál ten kluk jak vystřižený z mých představ a snů. „Hele Barčo, to je přesně tvůj typ, co? Ty máš ráda ty dlouhovlasý," zašeptala mi Marta do ucha a významně do mě dloubla. „Milí účastníci zájezdu, tohle je Filip. Náš lyžařský instruktor, bydlí sice ve Vrchlabí, ale bude s námi bydlet tady na chatě a povede nejlepší družstvo. Středně zdatné lyžaře si vezmu já a o začátečníky se postará paní profesorka Růžičková. Sejdeme se v patnáct hodin na kopci, přijďte všichni! A lyže si vezměte s sebou," vtipkoval profesor Janda. Tehdy jsem asi poprvé litovala, že to na lyžích nedávám přinejmenším jako naše reprezentantka Šárka Strachová. Když jsem totiž viděla všechny ty krásné a nejspíš dobře lyžující spolužačky, bylo mi jasné, že u krásného Filipa nemám šanci.

Můj první sjezd na lyžích skončil bolestivým pádem

Vzhůru dolů

Na kopci u chaty jsem se svými opotřebovanými lyžemi stála jako první, abych si to aspoň trošku vyzkoušela. Když se mi podařilo konečně obout přezkáče a zaklapnout přezky, opatrně jsem se narovnala. Nohy mi podjížděly a já se nebezpečně zakymácela. Ujela jsem sotva pár metrů a rozplácla jsem se jako žába. To to pěkně začíná, vztekala jsem se v duchu. Na kopci začalo potupné rozzařování do družstev. Naši machři, snad až na dva, sjeli kopec „s prstem v nose" a mé spolužačky, půvabné, rozkvetlé sněženky, si ladně vyjezdily družstvo první či druhé. Do trojky „pro nemehla" byla zapsána jen stokilová šprtka Jája, Iveta, která ale už tehdy válela na snowboardu a lyže jí k nohám nikdy „nepřirostly", věčný simulant Honza a Ivan, který hrál skvěle na kytaru a nějaký sport mu byl šuma fuk. No a tuhle čtveřici jsem po chvíli měla doplnit já. Jenže všechno nakonec dopadlo úplně jinak. „Tak jeď, Báro, neboj se," povzbuzoval mě profesor. Jenže na srázu stál Filip a já se samou nervozitou z něho nemohla odlepit od svahu. "Nesmíš spadnout! Nesmíš!" odříkala jsem nahlas svoji vlastní mantru a vyrazila jsem „vzůru dolů." Nevím, jak se to stalo, ale chytila jsem vítr do plachet a fakt jsem se rozjela. Ovšem šusem! Byť se mi klepaly děsně kolena, nespadla jsem a frčela na lyžích dolů.

Dárek do sv. Valentýna

Vítr mi šlehal do tváře a já najednou ucítila v té rychlosti zvláštní příchuť svobody. „Báro, zastav! Spadni!" křičel na mě profesor, kterému došlo, že nejsem zdatný lyžař, ale puberťácký magor. Jenže zastavit jsem neuměla, spadnout jsem se bála, a když jsem viděla blížící se les, hlavou mi blesklo, že se asi zabiju. V tom jsem za zády uslyšela svištění lyží na sněhu a náhle mě kdosi srazil k zemi. Pád to byl docela nepříjemný, obličejem přímo do sněhu, navíc mě ukrutně zabolelo v koleni. „Jau jaúúú," kvílela jsem v šoku, ale když jsem otevřela oči, na všechna bebíčka jsem zapomněla. V tom sněhu jsem se jen pár metrů od kmenu stromu válela v náručí Filipa. „Holka, tys nám dala. Co tě to napadlo? Vždyť se ti něco mohlo stát!" spílal mi. „Když já se styděla, že to neumím, že se před tebou ztrapním," špitla jsem. „Ale prosím tě! Já jsem tě náhodou sledoval z okna, jak jsi venku trénovala. Takových nešiků jako ty už jsem viděl, a dneska válí na červených sjezdovkách. Máš talent," mávl rukou Filip, pak si svlékl rukavici a jemně mi sundával sníh z odřené tváře. Jeho slova na mě zapůsobila jako omamný nápoj lásky. Najednou mi bylo úplně fuk, že mě bolí noha, že mám v obličeji krvavý šlinc, a že kluci ze třídy už vědí, jaký jsem děsný poleno. Zamilovala jsem se tam na té hromadě sněhu do Filipa jako blázen. Psal se 14. únor a já věřila, že mi ho  poslal samotný svatý Valentýn.

Toho největšího machra z hor jsem si vzala

Studená postel po ránu

Na tomhle lyžáku už jsem si moc nezalyžovala, skončila jsem totiž ve Vrchlabí v nemocnici s výronem v koleni a ortézou.  Když mě přivezli rolbou na chatu, prosila jsem paní profesorku: „Neposílejte mě domů! Budu pomáhat v kuchyni a připravovat program na večer." A tak mě mohli mnozí vidět, jak se  přiblble usmívám u loupání brambor pro celou třídu a zpívám si, když stříhám lístečky na večerní hru. „Chudinko. Taková smůla," litovala mě Marta a já se naoko

tvářila jako boží umučení. Uvnitř jsem ale jásala radostí, protože náš společný držkopád nás s panem instruktorem spojil více, než bych se odvážila doufat. Dokonce jsem přestala žárlit na spolužačky, protože jeho letmé pohledy a doteky směřovaly evidentně jen ke mně. A protože se v chatě po nocích pořád někdo coural na záchod a zpátky, naše první rande proběhlo venku, ve dvacetistupňovém mrazu, ve dvě hodiny ráno. Sešli jsme se za chatou. Nebo bylo plné hvězd a já dostala od Filipa první pusu. Koukala jsem pak na to zářící nebe a v uších mi zněla slova mé oblíbené písničky: „Kolem nás noc padá v kapkách do vína. Hvězdy zas plujou, některý usínaj. Jsi lehká vločka tančící jak malá holka v střevících. A já jen tulák bloudící sám po mapách. A v poli plném slunečnic obléknem tmu, snad najdem víc po kapsách." A my dva opravdu našli víc! Den co den jsem večer „uspávala" spolužačky vínem, které jsem vyprosila u správce chaty, jen abych se už mohla vykrást za Filipem. Nevím, zda jsme byli tak mazaní, nebo ostatní tak slepí, ale za celou dobu si nikdo ze sněženek, machrů, personálu ani profesorů nevšiml, že noci trávím s Filipem na jeho pokoji a do své studené postele se vracím až nad ránem.

Z Prahy do Vrchlabí

Z lyžáku, na který jsem se tolik netěšila, jsem odjížděla domů jako na popravu. Zamilovaná, nešťastná, v obavách, že tím všechno skončí. „Sejde z očí, sejde z mysli," říkala mi máma,  ale tentokrát pravdu neměla. S Filipem jsme si psali a vzdálenost z Vrchlabí do Prahy pro nás byla jako pár kroků. Doma měli naštěstí pro mou lásku pochopení a já pravidelně jezdila za mým dvaadvacetiletým instruktorem na hory. Trvalo sice nějakou dobu, než mě přesvědčil, abych začala lyžovat, ale časem už jsem pod jeho vedením slušně sjela kdejakou sjezdovku. Po maturitě jsem se za Filipem odstěhovala do Krkonoš a chystali jsme svatbu. „Co Valentýn spojil, člověk nerozděluj," znělo a zní mé heslo. A sněženky a machři z naší třídy? Ti se o naší lásce dozvěděli krátce po návratu z lyžáku a nijak zvlášť to nekomentovali. Na jednom srazu brzy po maturitě mě však spolužačka Marta po třech deckách vína zbavila iluzí, když veřejně prohlásila: „Hele, Báro, já ti řeknu pravdu. My jsme o těch tvých nočních túrách k panu instruktorovi s holkama věděly, ale neřekly jsme ti to. Páč nám hrozně chutnalo to víno, cos nám nosila." No a já všechny tři spolužačky za jejich mlčení pozvala na naši svatbu za družičky. Vína tam mohly vypít, co hrdlo ráčelo, však si to zasloužily

Připravila: Šárka Jansová, Foto: Shutterstock