Skleróza nebolí, ale co se jeden naběhá!

Stařečkové a stařenky v domově důchodců potřebují rozptýlení,  a tak jim chodím předčítat povídky. Vybírám ty veselé, protože smutného v tomhle věku zažívají lidé až dost.

Posílám povídku o babičce Blažkové, která všechny v důchoďáku pobavila. Snad se zasmějou i vaši čtenáři.

Perné ráno babi Blažkové

Asi jsem vstávala levou nohou, pomyslela si babi Blažková. Sotva vstala, ne a ne najít sirky, aby si přitopila v kamnech a uvařila vodu na čaj. Studený čaj k snídani jí moc nechutnal. Navlékla na sebe teplý svetr a přemýšlela, co bude snídat. Při pohledu do zrcadla si uvědomila, že nemá zuby. Na obvyklém místě neležely. Kam jsem je včera večer mohla dát? přemýšlela babička. Běhala po světnici, nakoukla i do komory a do svátečního pokoje. Zuby nikde. Proboha, snad jsem je nevyhodila se smetím? zděsila se. Nedalo jí to a chvátala před domek prohledat popelnici. Zuby nikde. Do prkenný ohrady! Budu si muset pořídit nové zuby! Toho běhání, těch peněz, hrozila se předem.

Peníze na ocet

Smutně se vrátila do světnice. Alespoň si dnes uvařím kulajdu, tu nemusím moc kousat, rozhodla se. No jo, nemám ocet, zjistila po prozkoumání spíže. No co, dojdu si na náves do krámu, řekla si, hodila na sebe kabát a pospíchala do obchodu. „Ježišmarjá, já doma nechala peníze!" lekla se babička Blažková, když chtěla zaplatit ocet. „Mohla bych prosím vás zaplatit až zítra? Já doma nechala šrajtofli," vysvětlovala známé prodavačce. „Počkejte," zarazila se prodavačka. „Vždyť vy jste tady peněženku včera zapomněla." Vytáhla zpod pultu babiččinu peněženku. Babi Blažková se rozzářila jako sluníčko. Popadla portmonku, poděkovala a až před obchodem k ní dolehlo volání prodavačky: „Haló, paní, ten ocet!" Málem ho zapomněla na pultě.

A co sirky?

V světnici si připravila ke kamnům třísky na zátop a staré noviny a v tom jí to docvaklo. Vždyť já nemám ty sirky! Do prkenný ohrady, budu muset zpátky do krámu! Ale nejdřív si odpočinu, řekla si babi, které už docházely síly. Celá unavená se svalila na gauč a chtěla si doluštit křížovku ve včerejších novinách. Musím trénovat mozek! nabádala se. Jenže jako na potvoru brýle nikde. Safra safra, to je dneska ale den, brumlala babi Blažková, když tu ji něco kouslo do ucha. Ha, zuby! Zapadly pod polštář! Babička je popadla a za chvíli už se na sebe cenila do zrcadla. Tak to bychom měli. Hepčík! Babi mohutně kýchla a začala rychle hledat kapesník. Našla ho až po chvíli, v kapse zástěry a jak kapesník rychle vytáhla, něco plesklo o zem. Sirky! No vida! Jde se vařit.

Kde mám brýle?

Při zatápění si babi Blažková vzpomněla, že pořád ještě nenašla ty brýle. Kde jen mohou být? Za chvíli se ve světnici rozhostilo příjemné teplo. Babi si připravila brambory, houby a ocet na kulajdu, a než se dala do vaření, vysvlékla si teplý svetr. Jak ho přetahovala přes hlavu, uvědomila si, že jí něco překáží. Překvapeně vsunula ruku do svetru a pak je nahmatala. Brýle! Buď jsem je měla celou dobu na hlavě, nebo jsem je měla pod svetrem? Ale co, hlavně že jsou na světě. Přece jen bude dnes pěkný den, pomyslela si spokojeně babi Blažková. Na plotně bublala kulajda a babi se pohodlně usadila do křesla, vzala brýle, noviny a chtěla začít luštit. No jo, jenže tužka nikde... Jako by se do země propadla! Jo jo, skleróza nebolí, ale co se jeden naběhá!

J. Rothmeierová, Chomutov

Ilustrační foto: Isifa.com