Rozvod by nejspíš proběhl hladce, ale pes byl proti

Naše pětadvacetileté manželství bylo v troskách. Někdy jsme si už ani neodpověděli na pozdrav. Ani u jídelního stolu nebo u televize jsme se nescházeli. Prostě ponorková nemoc v pokročilém stadiu.

Výjimkou, kdy jsme spolu s mužem komunikovali, byly pouze ojedinělé návštěvy našeho syna Vojtěcha. Pracuje na severu Německa, kde i bydlí, a k nám jezdí šestkrát sedmkrát do roka. Kdykoli měl přijet, tvářili jsme se, že je doma všechno v naprostém pořádku. On sice věděl, že máme do harmonického manželství hodně daleko, ale netušil, že je to až tak zlé. Že vedeme tichou domácnost a můj muž nejčastěji přespává v obýváku na gauči. Vždyť ani na výročí svatby jsme si nic neřekli. Už jsem toho měla plné zuby a rozhodla se k zásadnímu kroku...

Boj o jezevčíka

„Milane, chtěla bych se dát rozvést. Odstěhuji se do bytu po babičce," navrhla jsem jednoho večera manželovi. „No dobře, jak myslíš. Ty někoho máš?" opáčil nevzrušeným hlasem, aniž by odtrhl oči od monitoru počítače. „Nemám. Jenom už prostě nechci takhle dál žít. Punťu bych si ráda vzala s sebou," vznesla jsem požadavek, u něhož jsem dopředu tušila, že mi jen tak neprojde. „Tak to teda ne!" zvýšil hlas. „Je tady zvyklý a koneckonců mě má radši!" protestoval důrazně. „Jo, a jak jsi na tohle přišel?" podivila jsem se. „Kdo ho častěji venčí? Kdo ho bere ven na ryby? Kdo si s ním víc hraje?" zahrnul mě spoustou argumentů. Ano, svým způsobem měl pravdu, jenže jaksi pozapomněl, že jsem na podobné kratochvíle neměla tolik času, neboť jsem se starala o celou domácnost. Na tom, kdo si nechá našeho jezevčíka, jsme se prostě nedohodli. Nic nevyřešil ani dětinský pokus, kdy jsme Punťu postavili doprostřed obýváku, každý jsme šli na opačnou stranu a pak ho různými povely lákali k sobě. Akorát z toho byl chudák zmatený a nervózně štěkal. Sice nakonec vyhrál Milan, ale to jenom proto, že lstivě použil slůvko: „Salámek." Tuto prohru jsem odmítla přijmout.

Střídavá péče

Odstěhovala jsem se ještě dříve, než jsme podali žádost o rozvod. A s manželem jsem se domluvila, že si našeho sedmiletého jezevčíka, kterého jsme vypiplali od štěňátka, budeme spravedlivě půjčovat. Lichý týden já, sudý týden on. Prostě „střídavá péče" jako u dětí. Zatímco syn nesl náš rozchod kupodivu v klidu a bral to celkem rozumně, Punťovi se to vůbec nelíbilo. Kdyby uměl mluvit, určitě by nám pořádně vyčinil. Ani nemusíte být dobrým psím psychologem, abyste pochopili, jak moc se tím trápil. Když byl u mne, většinou apaticky polehával v předsíni, jakoby čekal, až konečně přijde páníček. Po čtyřech dnech dokonce přestal žrát. Při procházkách mě zuřivě tahal za vodítko, kdykoli v dálce spatřil cizího chlapa, který mu zřejmě připomínal mého muže. Zpočátku jsem si změnu jeho chování dávala za vinu a podléhala frustrující myšlence, že je Punťa u Milana mnohem radši. Bála jsem se mu to přiznat, aby mi neřekl, že už mi ho napříště nedá. Strašně by mě mrzelo přijít o svého čtyřnohého miláčka.

Punťa si prosadil svou

„Ahoj, můžeme se dnes sejít? Punťa se chová dost divně," vyděsil mě manželův telefonát o týden později. Šla jsem na tu schůzku s obavami, že mi vynadá, v jakém zbědovaném stavu jsem mu předala psa. „Něco se s ním děje. Pořád smutně leží u dveří, ani na televizi se mnou už nekouká. Asi se mu po tobě stýská," překvapil mě Milan svou otevřeností. Až jsem se v duchu zastyděla, poněvadž já k němu takhle upřímná nebyla, když jsem mu jezevčíka předávala. Naopak mě štvalo, jak se k sobě měli a překypovali láskou, zatímco já tam stála stranou jako odhozená lešenářská trubka. „U mne se choval stejně. Snad ho to časem přejde a zvykne si, že už nejsme spolu," zadoufala jsem. To jsem ještě netušila, že bude hůř. Jednou jsem ho v parku pustila z vodítka, načež se mi v nestřeženou chvíli ztratil. Po hodině marného hledání mi volal můj muž, že Punťu našel stát před barákem. Netrvalo dlouho, a opakovalo se to, jenže obráceně. Pro změnu utekl Milanovi a čekal u mých dveří. Naštěstí bydlíme kousek od sebe, asi kilometr, takže nebloudil. „Nejspíš nám nezbude nic jiného než se kvůli němu zase dát dohromady. Abych řekl pravdu... chybíš mi," šokoval mě manžel na dalším setkání. Zůstala jsem sedět jako opařená, tohle bych od něj vážně nečekala. To bylo to nejkrásnější vyznání, jaké jsem od něj za dlouhá léta slyšela. Ne, nepadli jsme si hned do náruče, ještě to nějakou dobu trvalo, ale nakonec si Punťa přece jenom prosadil svou. Přistěhovala jsem se zase domů k manželovi a po smutku našeho jezevčíka ani stopy. Náš vztah s manželem se zlepšil, už si spolu povídáme a občas jdeme společně i na procházku. Samozřejmě s Punťou, který má největší zásluhu na tom, že nás dva dal zase dohromady.

Klára Z., Teplice

Připravil: ES   Ilustrační foto: Thinkstock