Naučit se anglicky není problém, když víte, jak na to...

"Po studiu na vysoké škole ekonomické jsem se snažila najít si místo v nějaké prosperující reklamní agentuře. O reklamu a všechno s ní spojené jsem se totiž zajímala už během studia a mým snem bylo dělat kariéru," vzpomíná Jana Borovičková.

Promovala jsem v roce 1992, tedy jen tři roky po sametové revoluci, a to se obor reklamy u nás teprve začal rozvíjet. A mně se podařilo být při tom - dostala jsem se do uznávané reklamní agentury do oddělení médií a učila se, jak se dělají média plány, jak se vymýšlejí, prezentují a plánují reklamní kampaně, jak se natáčejí reklamní spoty pro televizi. Bylo to vzrušující a moc mě to bavilo, žila jsem tehdy jen prací. Za dva roky jsem přešla do jiné agentury, a tam se vypracovala na vyšší pozici ředitelky oddělení. Začala jsem vydělávat slušné peníze, dostala jsem služební auto, koupila si na hypotéku byt, pořídila si drahé elegantní kostýmky... Připadala jsem si úspěšná. V agentuře jsem se starala o top klienty, a to doslova od rána do pozdního večera. Vymýšlela jsem mediální plány, strategie, s kolegy připravovala prezentace. Práce mě zcela pohltila, zpočátku jsem si vůbec neuvědomovala, že můj osobní život jde stranou. Ne že bych za každou cenu chtěla dělat kariéru, ale práce a povinností bylo tolik, že na nic ostatního nezbýval čas. Kolikrát jsem seděla v kanceláři u počítače až do noci! Nevadilo mi to, přítel na tom byl podobně jako já.

Musím odjet!

Jediné, co mě v kariéře brzdilo a z čeho jsem občas měla mindráky, byla moje slabá znalost angličtiny. Na vysoké škole jsem studovala španělštinu, ale ta se mi v reklamní branži moc nehodila. Vzpomínám si, jak jsme jednou měli velmi důležité jednání se zahraničním klientem, já tam seděla coby zástupce naší reklamní agentury, a když měl klient otázky, nerozuměla jsem mu ani slovo, tudíž jsem nedokázala odpovědět. Všechno za mě museli tlumočit ostatní, kteří anglicky mluvili plynně. Strašně jsem se tenkrát styděla a řekla si, že takhle to dál nepůjde. Jenže na studium angličtiny někde v kurzech pro veřejnost jsem neměla čas. Párkrát jsem to sice zkusila, ale žádné výrazné pokroky jsem nezaznamenala. Tehdy jsem si řekla, že pokud chci v téhle branži zůstat a být úspěšná, musím se sebrat a odjet někam do anglicky mluvící země, nějakou dobu tam pobýt a naučit se jazyk. Pořádně, správně, plynně. Věděla jsem, že jinak nemám šanci. Jenže zrovna v té době - to mi bylo kolem třiceti - jsem byla zamilovaná, žila jsem rok v jedné domácnosti s přítelem a plánovala s ním budoucnost. Bála jsem se, že když odjedu na rok dva pryč, vztah tím pohřbím. Takže jsem řešila velké dilema: zůstat, dát přednost lásce, vztahu, rodině, ale anglicky se pořádně nenaučit, tudíž si omezit i pracovní příležitosti, anebo vztah risknout, odjet do Anglie, pilně tam studovat jazyk a vrátit se s perfektní znalostí angličtiny, která mi pomůže v mé další kariéře? Jak byste se rozhodli vy? Tedy abych to upřesnila - nechtěla jsem se naučit anglicky jen kvůli své práci, toužila jsem ji ovládat dokonale i kvůli sobě.

S přáteli si vyrazila na výlet na Nový Zéland. Navštívit tuhle zemi byl její sen. A když si byla jistá, že se dorozumí, neváhala se tam vydat.

Z ředitelky servírkou

Nakonec jsem se rozhodla - dala jsem výpověď a začala balit kufry do Londýna. S přítelem jsme si slíbili, že oba uděláme všechno proto, aby nám láska vydržela. A tak jsem se ve třiceti letech znovu stala studentkou s batůžkem na zádech. V Londýně jsem pravidelně každé dopoledne chodila do jazykové školy. Studium už jsem měla zaplacené z Prahy. Ze začátku jsem měla nějaké peníze našetřené, ale věděla jsem, že s tím dlouho nevystačím. Jen nájem malého studentského bytečku, kde jsem bydlela s pěti dalšími studenty, mě stál dost peněz. A tak jsem si hledala práci, abych si přivydělala a abych byla nucena komunikovat s Londýňany. Pracovala jsem jako servírka a také jsem chodila uklízet do domácností. Občas mi prolétlo hlavou, jak by se někteří bývalí kolegové a kamarádi divili, že roznáším kafe a smažené ryby a baví mě to úplně stejně jako předtím prezentace před klienty! Musela jsem se té představě smát. Užívala jsem si změnu a brala jsem to jako prázdniny, i když někdy bylo práce tolik, že jsem nestíhala ani chodit do školy. A těch zajímavých a správných lidí, které jsem poznala! Tedy potkala jsem i dost zabedněnců a hlupáků, to je fakt, ale na ty už jsem zapomněla. V hlavě mi zůstala jen ta milá setkání.

Okouzlení Callanem

Po půlroce jsem se rozhodovala, zda si pobyt prodloužím. Anglicky jsem se sice už trochu domluvila, ale nebylo to ještě zdaleka ono. Navíc „láska na dálku" nám nevydržela, a to rozhodlo. Začala jsem obíhat školy a porovnávat ceny a metody výuky. V Londýně jsou jazykové školy skoro na každém rohu, avšak kvalita učitelů se velmi liší. A pak jsem našla Callanovu školu. Jejich metoda učení jazyka pracuje částečně s podvědomím, domácí úkoly jsou pouze dobrovolné, a navíc garantovali 4x větší rychlost výuky a efektivitu oproti běžným metodám. Byla jsem zvědavá, jestli Callanova metoda zabere i na mě - věčného začátečníka. A ono to fungovalo! V angličtině jsem se rychle zlepšovala, začala jsem vydělávat víc peněz, přestěhovala jsem se do jiného bytečku, hezčího, a hlavně už jsme tam bydlely jen dvě. To byla velká úleva, protože když se v jednom malém bytě tísní pět lidí, Češka, Brazilka, Polák, Ital a Korejka, je to sice zábavné, ale jen do chvíle, kdy zjistíte, že každý má jiný přístup k úklidu a péči o společnou kuchyň a koupelnu! A taky jsem se moc nevyspala - pořád byly nějaké večírky a neustále se u nás střídali nějací kamarádi kamarádů.

Kariéra v byznysu je pryč
Takže v novém bytě už se bydlelo lépe a podmínky k životu, a hlavně ke studiu byly lepší. Strašně jsem si svoje znovunabytá studentská léta užívala. Tolik známých z celého světa bych nikdy neměla, kdybych nežila v Anglii. A neprožila bych ani jednu velkou a krásnou lásku (i když krátkou). Zůstala jsem v Londýně ještě celé dva roky. Když jsem se konečně rozhodla pro návrat do Čechy, věděla jsem, že reklamu a byznys už dělat nechci. Život v Londýně a setkání s mnoha zajímavými lidmi mi úplně převrátily můj žebříček hodnot. Měla jsem zcela jiné názory, zájmy a koníčky než předtím. Strašně moc jsem cítila, že bych chtěla dělat něco, co by pomáhalo lidem. Skutečně, opravdově. A reklama je jen pozlátko, často pro věci nepotřebné i špatné, které lidem nijak nepomáhají. A protože mě Callanova metoda nadchla, rozhodla jsem se, že právě tohle by mohla být moje budoucnost. Budu učit angličtinu Callanovou metodou, která je sice hodně zvláštní, ale opravdu funguje. Sehnala jsem si potřebná oprávnění, skripta, studovala jsem metodiku výuky a v Praze pak rozjela svou dráhu lektorky. Moje kamarádky nade mnou kroutily hlavami: „Vždyť jsi do té Anglie jela proto, aby ses naučila anglicky a mohla pokračovat v kariéře! Mohla bys vydělávat velké peníze jako předtím! A ty chceš učit? Ty jsi blázen!" Nemohly pochopit, že chci žít jinak.

Učit druhé je moje cesta

Zpočátku jsem měla jen pár žáků, ale časem jsem přes doporučení získala víc studentů, dokonce Callanovou metodou učím angličtinu i v několika firmách, takže na nedostatek práce si nestěžuji. Samozřejmě o prázdninách mi studenti ubudou, ovšem s tím se potýkají všichni učitelé na volné noze. Učím především dospěláky, protože metoda je doporučována od 14 let, ale vyzkoušela jsem ji i na malé děti. A to je právě úžasné - že ke mně přicházejí lidé různého věku i jazykové úrovně, klienty metoda baví, tak jako bavila mě, a já jsem pyšná na jejich pokroky. V květnu se svými studenty prožívám maturity a těší mě, když mi zavolají a řeknou: „Jsi zlatá, odmaturovala jsem z angličtiny hlavně díky tobě!" Velkou radost jsem měla, když se vrátila moje padesátiletá studentka z dovolené a nadšeně mi hlásila, že si poprvé v životě anglicky popovídala v restauraci. „Já byla tak šťastná, že jsem se s nimi dokázala domluvit! Tomu bych nikdy nevěřila! Moc vám děkuju!" Hřeje mě u srdce, když ode mě odcházejí studenti „falešní začátečníci" s tím, že konečně překonali začarovaný kruh, rozmluvili se a jsou schopní anglicky komunikovat. Tím, že jsem si kdysi sama podobnými úskalími prošla, vím, jak studenty motivovat, povzbudit, a hlavně jak je učit, aby jejich snažení mělo efekt. Angličtina je krásný jazyk, který „otevírá brány" nejen do mnoha zemí, ale také knih, filmů a písniček, proto ji mám tak ráda. Callanově metodě jsem vděčná za to, že se mi díky ní má práce stala koníčkem. Osobní život mi sice stále pokulhává, ale dokud mě bude bavit tahle práce, nemám proč si stěžovat.

Jana Borovičková, Praha

3 otázky pro Jana Borovičkovou:

V čem je Callanova metoda unikátní? V čem jsou její hlavní přednosti?

Callanova metoda není žádná nevyzkoušená novinka, vznikla v 60. letech minulého století a dnes je velmi úspěšně používána po celém světě. Díky Callanově metodě se naučíte anglický jazyk rychleji a „bezbolestněji" než klasickou výukou. Jelikož je však velmi obtížné toto tvrzení ověřit, všechny soukromé školy vyučující touto metodou svým studentům poskytují písemnou záruku, která garantuje, že v případě nesložení mezinárodní zkoušky získá student další bezplatné hodiny, dokud u zkoušky neuspěje. Procento úspěšnosti složení těchto zkoušek je u většiny škol vyučujících Callanovou metodou 95 %, zatímco mezinárodním průměrem je 70 %. Callanova metoda nevyžaduje žádnou domácí přípravu anebo jen minimální. Je jednoduchá, zábavná, vhodná pro studenty všech věkových skupin či národností a pro jakékoli studijní účely.

Může se stát, že některým lidem tento styl nevyhovuje a proč?

Jistě se najdou výjimky, kterým tato metoda nesedí. Jsou to zejména lidé, které baví studovat jazyky anebo mají na řeči tzv. talent od boha. I někteří učitelé na běžných školách ji kritizují kvůli mechanickému papouškování, absenci výukových metod, jako jsou hry, básničky, písničky a kreativita studentů. Metoda se nemusí všem líbit, ale studenti díky ní mají prokazatelně dobré výsledky, a to je hlavní.

Na jaký svůj úspěch jste - coby učitelka - nejpyšnější?

Největší radost mám, když můj student vypálí odpověď bez váhání, až se sám lekne, kde se to v něm vzalo. To je známka toho, že začíná přemýšlet v angličtině!:o) A pyšná jsem na všechny své studenty, kteří to nevzdávají. Dnes skoro každý chce umět anglicky, ale ne všichni jsou pro to ochotni něco udělat!

Připravila: Iva Vondrová

Foto: Pavel Ovsík, archív JB a Thinkstock