Na stará kolena málem přišla o střechu nad hlavou

Je mi osmašedesát let, jsem vdova a bydlím v přízemním bytě v jedné starší části Ostravy.

Žiji zde prakticky už od narození. Nejdříve s mými rodiči a dvěma sourozenci, později s dcerou Anežkou a nyní již sama. Když se mi holka ve třiceti provdala za Francouze, odstěhovala se za ním do Paříže a já takřka současně odešla do důchodu, osaměla jsem. Chvíli mi to trvalo, než jsem si zvykla. Přece jen jsem byla celý život obklopena lidmi doma i v zaměstnání. Uskromnila jsem se, dokážu vyžít z penze a našla jsem si v okolí kamarádku ve svém věku. Ještě před pár roky jsem si myslela, že prožiji klidné stáří. Že už se v mém životě nic zlého nepřihodí. Šeredně jsem se spletla.

Místo bytu kancelář

Dokud byl naživu původní majitel domu, neměla jsem s bydlením problémy. Já i všichni sousedé jsme s ním celkem dobře vycházeli. Sice s domem nic nedělal, protože na nějaké nákladné rekonstrukce neměl peníze, ale zase nám nezvedal nájemné a nikoho se nesnažil vystrnadit. To se ale změnilo ve chvíli, kdy pan domácí zemřel. Jeho manželka pak nemovitost prodala prvnímu zájemci, který se přihlásil. Údajně dost pod cenou a ještě navíc člověku, který se živí nákupem a prodejem realit. „Podívejte, s vaším bytem mám jistý byznys plán, takže bych ho potřeboval co nejdříve uvolnit," řekl mi jednoho dne, když zazvonil u mých dveří a představil se. „Prosím? Asi vám nerozumím," podivila jsem se. „Mluvím snad jasně a srozumitelně!" drze mě okřikl. „Chci tady mít kancelářské prostory a pronajmout to jedné počítačové firmě. Přízemní byty jsou naprosto ideální pro tyto účely," vysvětloval mi, aniž by bral v potaz, že existuji, že dýchám a žiji tu celý život.

Rekonstrukce, odejděte!

„Ale já tady bydlím, jestli jste si toho nevšiml," zarazil mě jeho chladnokrevný kalkul. „To je právě ta potíž. Jenže, já umím problémy řešit. Určitě máte kam jít. Dostala byste odstupné," jednal se mnou neskutečně arogantně. Tak povýšeného člověka jsem ještě nikdy nepotkala. Mluvil se mnou jako s hadrem na podlahu. Stála jsem mu v cestě, a tak se mě rozhodl šmahem ruky odstranit. Dokonce se ani nenamáhal mi nabídnout výměnou jiný byt. Koneckonců, nebyla jsem sama, kdo s ním měl potíže. Prakticky všichni v baráku upadli v nemilost. Nejdříve oznámil, že zvedne nájem na dvojnásobek a nutil nás podepsat nové nájemní smlouvy. Tehdy to ještě bylo protiprávní a nikdo mu na to nepřistoupil. Proto přišel s další hrozbou. Dostali jsme doporučený dopis, v němž stálo, že kvůli rekonstrukci domu je zapotřebí vyklidit byty i sklepy a na rok se odstěhovat jinam. Stavební práce se prý neslučují s tím, abychom tu nerušeně mohli bydlet.

Úředníci nepomohli

Ještě před takovými dvaceti lety bych si myslela, že se jedná o rozumný argument, abychom nepřekáželi řemeslníkům. Jenže teď už je člověk ostražitější, když tak často slýchává o všelijakých podvodnících. A tohle prostě zavánělo habaďúrou. Stejný názor měli i ostatní nájemníci. Shodli jsme se na tom, že nový vlastník pouze vymyslel elegantní záminku, jak nás vystěhovat. Určitě tu přestavbu domu plánoval, to nikdo nezpochybňuje, ale možná by trvala déle než rok a my bychom se už do původních bytů nemuseli vrátit. Šikovný právník by mu to smluvně ošetřil a z činžáku by se stal penzion či hotel. Zkuste se pak s takovým vykutáleným podnikatelem soudit! Proto jsme vystěhování odmítli a odepsali mu, že to nepřichází v úvahu. Hledali jsme zastání i na městském úřadu, jenže úředníci se k tomu stavěli liknavě. Tvrdili, že mu nemohou bránit v úmyslu dům zrekonstruovat.

Dcera žije v Paříži

Další slovní konflikt

„Tak vy si na mě stěžujete na úřadu? To je ale drzost!" obořil se na mě majitel, když mě jednoho dne potkal na chodbě. „Jen jsme se šli zeptat na naše práva," slušně jsem mu odpověděla. „Jaká práva? Uvědomte si konečně, že ten váš komunismus, kdy všechno patřilo všem, už navždy skončil. Já jsem vlastník a vy jste tady jenom v nájmu. V mém domě, chápete?!" podrážděně zvýšil hlas. „Tak za prvé: Já jsem nikdy komunistka nebyla. A za druhé: Jednejte s lidmi slušně. Teda, jestli vás to rodiče v dětství naučili, což dost pochybuji," pořádně jsem si do něho rýpla. To ho ještě víc vytočilo. „Garantuji vám, že nejpozději do roka odsud vypadnete!" pohrozil mi, načež mě hulvátským způsobem odstrčil a odešel. Byl celý brunátný a syčel jako papiňák. V duchu jsem si říkala, že tenhle člověk je schopný naprosto všeho. A to se časem potvrdilo.

Bez elektřiny, plynu i vody

Za tři čtvrtě roku začala nátlaková akce s názvem rekonstrukce. Nejdříve nechal rozebrat část střechy, aby zatékalo na půdu a dešťová voda prosakovala k lidem v posledním třetím patře. S příchodem dělníků ze stavební firmy odpojil plyn a dal rozkopat vstupní chodbu. Všude bylo plno prachu a sutin, denně nás trýznil kravál sbíječek. Později odstřihnul elektřinu. Za tmy jsme museli chodit domů po lešenářských prknech a s baterkami. Nebo se schválně před mými vstupními dveřmi objevila barikáda z pytlů s cementem. Bohužel první rodina s malými dětmi to nevydržela a bez náhrady se odstěhovala na venkovskou chalupu. Po nich následovali důchodci z bytu patro nade mnou. Zbylo nás šest partají, které vzdorovaly. Časem majitel zastavil i hlavní přívod vody. Byli jsme prakticky bez všeho důležitého k důstojnému životu. Nemůžete se doma umýt, spláchnout na záchodě, večer si nerozsvítíte, na sporáku si neuvaříte a k tomu se blíží zima a je vám jasné, že ve svém bytě zmrznete.

Trestní oznámení

„Takhle už to dál nejde! Musíme něco podniknout, musíme se bránit," řekl jeden ze sousedů na svolané schůzce nájemníků. Na ní jsme si dohodli další postup. „Měli bychom si najmout právníka a podáme trestní oznámení," navrhla jsem. „Zítra půjdeme na městský úřad. Když budeme táhnout za jeden provaz, tak s námi nemůžou jen tak vyběhnout!" dodala další rozhořčená paní. Měla pravdu. Začali jsme kolem sebe kopat, křičet a opravdu to pomohlo. Po několika dnech se nás ujala vedoucí stavebního oddělení. Říkala, že s podobným jednáním vlastníků domů má z minulosti řadu zkušeností. Přišla se osobně podívat a prohlásila, že v našem případě se jedná o zásah do takzvaného pokojného stavu. Záhy se zjistilo, že ne ke všem úpravám v domě má majitel stavební povolení. Úřad posléze vydal rozhodnutí s uložením povinnosti obnovit původní stav domácností. Bylo to naše první vítězství, ovšem zdaleka jsme ještě nevyhráli válku.

Běh na dlouhou trať

Majitele to moc nezastrašilo. Nadále si s námi hrál jako kočka s myší. Jeden den zapnul elektřinu a vodu, druhý den oboje zase odpojil. Všem chodily anonymní dopisy plné výhrůžek. Třeba, že se budeme stěhovat nohama napřed v rakvi! Tou dobou už naše trestní oznámení prošetřovala policie. Měli jsme právníka, který sepsal žalobu, a městský úřad udělil vlastníkovi pokutu za neuposlechnutí výzvy. Všechno se ale táhlo strašně dlouho a vyčerpávalo nás to. Vlastně až po třech letech to skončilo, když na něj státní zástupce uvalil vazbu za porušování občanských práv, nerespektování úředního nařízení a vydírání. Úřad k nám na vlastní náklady poslal řemeslníky, aby uvedli všechno do původního stavu. Byla to neuvěřitelná úleva. Toho muže sice po pár měsících propustili, ale už se u nás neukázal. Posílali jsme mu nájemné na konto v bance, jinak jsme s ním nepřišli do styku. Po několika dalších měsících dům prodal. Ani nevíte, jaká to pro nás v domě byla úleva. Jako nechutná vzpomínka na celou anabázi mi zůstalo jen pár výhrůžných anonymů. Současný majitel je naštěstí slušný pán a na všem se s ním dokážeme domluvit. Mně však už navždy budou zlobit zdraví a nervy, které jsem si v posledních letech hodně pocuchala. Nejhorší je, že jsem na všechny starosti zůstala sama.

Květa Novotná, Ostrava

Připravil: Eduard Svítivý   Ilustrační foto: Thinkstock