Na houbách na mě sáhla smrt!

Vyrostla jsem na vesnici kousek od Zlína. V lesích okolo vsi jsem jako dítě trávila veškerý volný čas od jara do zimy. V létě jsme celá rodina chodili na houby. Těch praváků, bedel, kozáků a křemenáčů, co jsme za ta léta nasbírali, byly snad tisíce!

Na jeden zážitek z hub však do smrti nezapomenu. Vzpomínám si, bylo mi asi pět let, jsme vyrazili se sourozenci s košíky na houby. Lesy se od nás táhnou až k Vizovicům a dá se snadno zabloudit, takže mě starší sourozenci pečlivě hlídali. Už jsme měli skoro plné košíky, když najednou sestra vyděšeně vykřikla. Běželi jsme k ní a ona neschopná slova ukazovala před sebe na zem. Ležel tam nějaký muž, nehýbal se, ani nedýchal. Po prvním šoku ho začali mí sourozenci oživovat, zkoušeli i umělé dýchání, ale chlap se ani nepohnul. Nakonec se bratr vydal do vsi na pomoc. Tenkrát nebyly mobily, takže jinak to nešlo. Docela dlouhou dobu trvalo, než k nám do zalesněné a těžko přístupné stráně dorazili lesníci s džípem. Sanitka by na vymletých cestách neměla šanci. Pánovi už nebylo pomoci, a tak ho lesníci naložili do auta, přikryli plachtou a nás děti posadili po stranách. Dodnes si pamatuji, jak auto skákalo po rozbitých lesních cestách a výmolech, když najednou zpod plachty sjela mužova studená ruka přímo do mého klína. Seděla jsem jako přibitá, bála jsem se hrůzou pohnout. Takhle to vypadá, když na člověka sáhne smrt!

Do lesa i se psem!

Časem jsme se dozvěděli, že ten muž byl ze Zlína a na houby vyrazil se svým kamarádem. Když se mu udělalo špatně, spěchal jeho kamarád pro pomoc a asi trochu zabloudil, takže mezitím jsme našli toho muže my. Bohužel už mu nikdo nemohl pomoci.

I po tomto nepříjemném zážitku jsem na les a houby nezanevřela a dodnes s manželem i dětmi chodíme vyzbrojeni košíky sbírat. Vzpomínám si, jak mi jednou náš syn přinesl koš hřibů kovářů. Tenkrát jsem tenhle hřib ještě neznala, myslela jsem, že jsou to jedovatí satani, a tak jsem je vyhodila do popelnice. Dodnes mi syn vyčítá, jak krásné houby jsme vyhodila. Pravda je, že jsem se po téhle zkušenosti začala o houby zajímat ještě víc a naučila jsem se je dobře rozpoznávat. Dneska už bych takovou chybu neudělala! Když byl náš syn větší, naučil chodit na houby i našeho psa. Či spíše jezdit. Stačí otevřít auto, vzít košík, a náš Ben hned nadšeně skočí do auta, usadí se a těší se na výlet do lesa. Chodíme tam rádi na procházky, i když nic neroste. Zvláště brzy po ránu je úžasné procházet se po probouzejícím se lese, poslouchat hlasy ptáků a vdechovat svěží lesní vůně. Sem tam vyrušíme srnce, zamotáme se do orosených pavučinek, procházíme mlázím. A když potkáme houbaře s plným košíkem, tak trochu mu závidíme, i když ani my se obvykle nevracíme z lesa s prázdnou. Jsme jako jiní posedlí houbaři, a jinak už to nebude. Jak se dozvíme, že rostou, doma nás nic neudrží a chvátáme do lesa!

Milena Šišková, Velký Ořechov

Připravila: Iva Vondrová   Foto: archiv čtenářky

Popiska: Náš Ben nám rád pomáhá sbírat houby