Máma mě celé dětství trápila a teď mi visí na krku

Jako malá holka jsem bydlela s mámou, tátou a babičkou v malém bytě čtvrté kategorie 0 + 1, ve kterém bylo jen umývadlo se studenou vodou a kamna na uhlí.

Na záchod jsme chodili na dvorek. Když mi bylo pět let, naši se rozvedli a my se s mámou a babičkou odstěhovaly do nového bytu. Byl větší 2 + 1, vytápěný společnou kotelnou a já se těšila, že budu mít vlastní pokojíček, ale nakonec jsem zase musela bydlet v jedné místnosti s mámou. Cítila jsem velké zklamání. Byla na mě dost zlá a já se jí tak trochu bála.

Máma mě vykořisťovala

Máma pracovala jako poštovní doručovatelka a já si ještě dnes živě vybavuji, jak mě jakou malou holku ve tři ráno budila, abych jí pomohla roznášet noviny. Po vyučování jsem jí zase běžela pomáhat na poštu třídit tiskoviny. Byla jsem vyčerpaná, ale máma byla nekompromisní. Sama pracovala jen šest hodin denně, ale i tak práci nezvládala a bez mé pomoci se prý neobešla. Za to všechno jsem od ní stejně sklízela jen nadávky a pohlavky. Peněz jsme měly málo, protože máma neuměla nikdy hospodařit a ani s tátovými alimenty nevystačila. Přesto mě občas v neděli navlékla do přešitých šatů a táhla mě na náměstí, kde mi koupila zákusek. Strčila mi ho do ruky a přikázala mi: „Koukej se tady procházet, ať všichni vidí, jak se máš se mnou dobře. A ne abys to snědla!" Přitom doma nebyl před výplatou ani suchý chleba. Máma mi neplatila ani obědy ve školní jídelně a já musela učitelce lhát, že mi doma vaří obědy babička. Přitom jsem hladověla. No jen si to představte - když jsem končila docházku na základce, vážila jsem jen 38 kg a měřila 159 cm. Lidé říkali, že jsem velmi drobná, ale já byla jednoduše podvyživená. Pořádně jsme se najedly jen v sobotu - to babička uvařila hrnec polévky, tu jsme pak jedly celý týden, a upekla buchtu - tu jsme zbaštily hned. Nebýt babičky, asi bychom umřely hlady, protože máma nebyla schopná hospodařit ani vařit. Byla jsem velmi smutná, když babička umřela na rakovinu. To mi bylo dvanáct let. Moc se mi po ní stýskalo a hlavně jsem se bála, jaké to bude žít jen s mámou. Měla jsem z toho strach.

Sebrala mi peníze

Na základní škole se mi docela dařilo, i když na školní začátky nevzpomínám ráda. Pro těžkou vadu řeči jsem školní docházku nastoupila až o rok později a spolužáci se mi posmívali, že jsem propadla. Malou vadu řeči mám dodnes a celkově se můj zdravotní stav dost zhoršil, jsem tupozraká a pomalu už nevidím. Přesto jsem se tehdy učila na jedničky a dvojky a udělala přijímačky na elektrotechnickou průmyslovku. Těšila jsem se, že se budu moci odstěhovat od mámy, protože se s ní vážně nedalo vydržet. Jenže když babička zemřela, mámě se pořád nedostávalo dost peněz a nemohla mě na škole držet. A  já hloupá se styděla přihlásit se o studijní stipendium. Raději jsem na vlastní žádost ze střední školy odešla, přestěhovala se na ubytovnu a nastoupila jako prodavačka v Mototechně. Hned po první výplatě si máma si ode mě „půjčila" pětistovku s tím, že mi ji někdy vrátí. Jasně že se to nikdy nestalo. Takže i když jsem se živila sama a bydlela jinde, každý měsíc mě máma stáhla o pět set korun, a ještě na mě hulákala, že málo vydělávám. „Jiný děcka dávaj rodičům víc peněz! To mám za všechnu starost o tebe!" Myslela jsem si své, věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat, protože byla jednoduše hloupá. Do svých třiceti let visela na krku mojí babičce, potom visela a dodnes visí na krku mně.

Největší hloupost

Věčně je bez peněz a já sama nemám na rozdávání. Mohla jsem se jet léčit se svojí oční vadou do ozdravovny, ale neměla jsem peníze na slušné oblečení, tak jsem to raději vzdala, protože ve svých starých obnošených hadrech bych se styděla. V té době mi také spolubydlící na ubytovně ukradla výplatu, takže jsem byla vážně nešťastná. Největší hloupost jsem však udělala, když jsem své skromné a za dlouhá léta našetřené peníze nakonec na nátlak mámy investovala do koupě jejího bytu, který jí v rámci privatizace nabídli. Je to pořád tentýž byt 2 + 1, kam jsme se kdysi s mámou a babičkou přestěhovaly. Dnes vím, že jsem udělala hroznou chybu, protože dům je plný bláznivých a problémových lidí, a já se tam stejně nikdy nenastěhuji. Ani po mámině smrti, jak si si ona myslí. Vzpomínám si, že ve svých pětadvaceti letech máma onemocněla revmatickou horečkou. Bylo jí strašně zle a vykládala všem, že brzy umře.

Máma mě otravuje

Dnes je matce téměř čtyřiasedmdesát a stále je na světě a otravuje mi  život. Jako s malou holkou se mnou nikdy nebyla u doktora, raději mě nechala trpět, a já s ní teď musím lítat po doktorech, protože pořád fňuká, kde ji co píchá a bolí. Je to hrozné, že to takhle přiznávám, ale mně na světě už nic moc nezůstalo a netěší. Je mi čtyřiapadesát, jsem klientka nestátního zdravotního zařízení, které si musím sama platit, a máma, která na mě byla celý život zlá, se nestydí tahat ze mě mé poslední peníze. Já coby postižená osoba živím svoji zdravou matku. Štěstí jsem nikdy neměla ani v lásce, mám jen jednoho kamaráda Kamila, kluka z dětského domova, s kterým se přátelíme dlouhá léta. Kdysi jsem milovala slušného a inteligentního muže, bohužel on nemiloval mě. Zato se mi dost nevybíravým způsobem dvořil jeden sprostý a hloupý kluk, a toho jsme zase nechtěla já. Někdy mi připadá, že můj život byl a je opravdový horor...

Miloslava

Připravila: ivavo  Ilustrační foto: Thinkstock