Lenin na lyžích a králíčci

Nikdy nezapomenu na předvánoční zážitek, který se stal v době, kdy se na našem českém území „uhnízdila" na několik dlouhých let „dočasně" sovětská vojska.

Pro sovětské velitele, jejich navoněné paničky v kožiších a jejich celé rodiny vznikala v mnoha místech naší republiky celá nová sídliště. Tehdy sice rohlík stál 30 haléřů a chléb 2,60 korun, ale jinak se v našich obchodech moc zboží sehnat nedalo. Když konečně před Mikulášem přivezli mandarinky nebo pomeranče, hned se utvořily fronty a za chvíli bylo zboží pryč. Jiná situace ovšem panovala v sovětských prodejnách, které byly v místech, kde sídlily sovětské posádky. Tam se dalo sehnat všechno - od koberců přes kokos, ořechy, kakao, buráky, čokoládové kolekce až po maso.

Mumraj v sovětské prodejně

Kousek do našeho města, kde jsme tehdy bydleli, jedna taková sovětská prodejna byla, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme dobroty na Mikuláše a Vánoce pořídit tam. Přijeli jsme tam s kamarádem a zařadili se do fronty. Pozorovali jsme mumraj i ruské ženy, jak se dohadují s prodavačkou, která místo pokladny používala ten jejich „sčotnik". Vypadalo to jako dětské počítadlo. Mrskala kuličky hned na jednu stranu a hned na druhou stranu, měla fofr. Na pultě byly rozloženy vánoční kolekce a na jedné z nich byl namalovaný holohlavý lyžař. Připadalo mi to směšné, a tak jsem kamarádovi, který stál přede mnou, pošeptala: „Hele, Lenin na lyžích." Kamarád se rozesmál a po chvilce se váhavě rozesmála celá fronta. Když jsem to vyprávěla doma, manžel mi vynadal. „Ty nevíš, jaká je doba? Co kdyby tě někdo udal? Dělat si srandu zrovna z Lenina, ještě nás všechny zavřou!"

Náhradní básnička

Je pravda, že podobné vtipy se v té době nevyplácely, ale naštěstí mě nikdo neudal. A to ani tehdy, když jsem naučila syna své kamarádky rozpustilou básničku. Děti ve školce totiž nacvičovaly vystoupení pro rodiče na vánoční besídku, a malý Lukášek si ne a ne zapamatovat básničku, kterou měl recitovat. Zrovna jsme u nich byli s manželem na návštěvě, když klučík trénoval a pořád mu to nešlo. Z legrace mu povídám: „Lukášku, tak zkus tuhle: Máme doma samičku, ta má sedm králíčků. A už je to jisté, všichni budou komunisté." Všichni u stolu jsme se zasmáli i Lukášek se usmíval a básničku si zopakoval. Jednoduchá říkanka se mu líbila víc než ta, co ho nutili učit se ve školce.

Tleskali, ale báli se smát

A pak nastal den, kdy se všichni rodiče sešli ve školce na vánoční besídce a nervózní děti snaživě předváděly své vystoupení. Když přišla řada na Lukáška, bylo vidět, že má okno, prostě si nemohl na pracně naučenou básničku vzpomenout. Ale jako správný umělec se zarazil jen na chvilku, pak mu v hlavě naskočila „náhradní" báseň, a tak chlapec spustil: „Máme doma samičku...  Učitelka i obecenstvo jen zírali, ale nikdo se neodvážil za tak pěknou básničku nezatleskat. Někteří rodiče se usmívali, ale nikdo se netroufl rozchechtat se nahlas. Jen rodiče Lukáška seděli jak zařezaní a v duchu mi spílali. Naštěstí v obecenstvu neseděl žádný „králíček" soudruh komunista, který by z toho udělal aféru. Jak ten čas letí... Dnes už má Lukášek svoje děti a touhle historkou se bavíme každé Vánoce.

Jiřina, Kolínsko

Ilustrační foto: Thinkstock