Jeden víkend mi doslova změnil život

Jak je zvykem mé kamarádky, téměř každý večer mě atakuje zprávami a v jedné takové mě zvala na víkendový kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou.

„Jako by nevěděla, co všechno musím řešit, čím procházím a že to poslední, na co mám chuť myslet, je nějaký kurz kreslení." Problesklo mi hlavou a než jsem ji stihla nabídku odříct, už mi od ní přicházely další zprávy.

Obrázek slečny Jarmily
na začátku a na konci
víkendového kurzu.

Kreslení pravou mozkovou hemisférou

Je mi úplně jasné, že se ti nechce a že právě vymýšlíš milion důvodů, proč nejít. A právě proto pojď, už jsem nám zakoupila dvě místa. Tentokrát mi košem nedáš! A bylo vymalováno. Nesebrala jsem v sobě dost síly vzdorovat a dnes jsem za to vděčná.

Vzpomínám si na své pocity, krátce před samotným kurzem. Byla jsem odhodlaná alespoň trochu vzdorovat a dát jí za vyučenou, jak bylo od ní troufalé, mě do něčeho tlačit.  Na kurz kreslení jsem vyrazila s bojovnou náladou.

Bylo sobotní ráno na konci léta. Z pochmurné mlhy se protlačovalo slunce, které se snažilo vnést do dnešního dne trochu tepla, a my vystupovaly kdesi na konečné autobusu.

Vykračovaly jsme si to kamsi mimo civilizaci a kdykoli mlha převládla a zakryla hřejivé paprsky, doladila jsem pochmurnou atmosféru bručivými poznámkami o tom, že dál už si ten kurz naplánovat nemohli. Věrka byla ale plná optimismu a zvesela brebentila něco o tom, že ať ten kurz dopadne jakkoli, už teď má skvělý pocit, protože si připadá, jako na výletě.

Pravdou je, že jsem vůbec o tak krásném místě v Praze neměla ani tušení. Byly jsme na hranici prokopského údolí, kolem nás lesy, skály a kouzelná staročeská restaurace.

Rozpačitě jsme vyšlapaly pár schodů do sálu, pro malování jako stvořený, kde na nás dýchla vůně dřeva a teplo nás vybídlo odložit bundy. Postupně přicházely další lidi, někteří s úsměvem jako Věrka, jiní se nervózně rozhlíželi a hledali místo, kam se usadit, aby byli co nejméně nápadní.

„Alespoň tu nejsem jediná pesimistka." Napadlo mě.

Lektorka mě zaujala od prvního pohledu. Nemohla jsem se ubránit a po celou dobu, co se všichni scházeli, jsem ji očima pronásledovala. Tvářila se odlehčeně, vypadala přívětivě a já čekala na okamžik, kdy jí nachytám, že se jenom přetvařuje. Všimla jsem si, že někoho jen tichým kývnutím hlavy a milým pohledem usadí, jiným stiskne ruku a komunikují spolu. Zaměřila jsem se na tyto rozdíly a musela jsem po víkendu zhodnotit, že se jí podařilo vždy vůči každému empaticky odměřit a poskytnout přesně to, co člověk potřeboval. Zaujala mne také její slova, která během dopoledne zazněla. „každý si z kurzu odnese jen tolik, kolik bude chtít. Nic víc, nic míň." Když jsem tahle slova z jejích úst slyšela, všimla jsem si na sobě, že už dávno nemám takovou bojovnou náladu, se kterou jsem přicházela, ale že u mě převládá zvědavost a vyvstala nová otázka: „to by mě samotnou zajímalo, proč já tady vlastně jsem a co mi to přinese. Vůbec nemám touhu kreslit. Mám tolik problémů, kterým se potřebuju věnovat." Doufám, že alespoň nějaký pokrok udělám.

Pokrok na kurzu udělá každý a na kresbách "před" a "po" je to vždy vidět

To už jsme dělali druhé cvičení. Vůbec nebylo jednoduché, jak se na počátku zdálo. Měli jsme nakreslit růži, ale naprosto jiným způsobem, než bychom se do toho obvykle pustili. Chtělo se po nás odvést pozornost od samotné růže a vnímat všechno to, co je kolem. Jednoduše řečeno vidět a kreslit negativně. Pochopit, co se po nás chce, problém nebyl. Provádět ale to cvičení požadovaným způsobem problém byl pořádný. Pořád vás to svádí kreslit růži, ale kupodivu bylo mnohem jednodušší, když jste se od tohoto vidění skutečně odprostili a kreslili jste jen ty prostory kolem listů, květů a tak dále. Když jsem se zaměřila na růži, nevěděla jsem, jak nakreslit, že listy vystupují dopředu nebo dozadu a vždy to nebylo ono. Kdykoli jsem vedla tento vnitřní souboj, přistoupila ke mně lektorka, jako by mi četla myšlenky a převedla mě na druhou stranu. Podívej se, jaký tvar ti to vytvořilo tady mezi stonkem a listem. Takový malý trojúhelníček, viď? Je docela snadný ho nakreslit. Zkus najít všechny ty tvary kolem a uvidíš, že na obrázku samo vystoupí, co je vpředu a co je vzadu. A vida. Ono to zafungovalo a já ze sebe nakonec vypotila celou růži, která vypadala jako ta, jenž jsem měla kreslit.  Lektorka nám vysvětlovala něco o tom, jak naše hemisféry pracují, jaký počáteční rozpor v nich toto cvičení vyvolalo, jak jsme obě hemisféry ladili a jako bonus nám prozradila, jak toho využít v běžném životě. Na tomto cvičení nám kromě prostorového vnímání a zjednodušení perspektivní kresby ukázala, jak si poradit se zdánlivě těžkým problémem, který se nám v životě stane. Asi to nebudu umět vysvětlit správně, jako ona, ale měli jsme si umět představit náš problém, který máme a neumíme vyřešit, že se na něj díváme jako na růži a abychom ho správně pochopili, zkusíme se podívat na všechno, co je kolem - co je na pozadí našeho problému. A přes nápovědy a příklady ze života, které uváděla, mi došlo, že i můj problém má své pozadí a když jsem si to konkrétní pozadí uvědomovala, najednou mě i napadalo, jak problém řešit. Neuvěřitelné. Lektorka nám k přemýšlení dala čas asi půl hodiny a nechala nás přitom vybarvovat pozadí růže. Také nám prozradila, že čím víc budeme pečlivější a kreativnější při barvení pozadí, tím hezčí bude ta růže. A čím pečlivější a kreativnější budeme při přemýšlení o tom, co je v pozadí problému, problém se taky změní k lepšímu a co se stane s problémem, který přestane být problémem? Prostě zmizí.

A to už jsem byla v kurzu až po uši a hltala jsem všechno, co jsem slyšela. A pravdou je, že já byla nejvíc nadšená z toho, jak jsem se uměla na svůj svět a problémy, které mě posledních pár let potkaly, podívat zcela jinýma očima a dnes s úlevou vděčím Věrce za to, že se nadala odbýt, protože já skutečně své problémy pak uměla vyřešit. A to, že jsem si z víkendu odnesla navíc krásné obrázky, nad kterými dodnes kroutím hlavou, jak je možné, že jsem je nakreslila já, vnímám jako bonus, ale není to pro mne důležité. Fascinující je, že Věrka na kurz šla především kreslit, dařilo se jí náramně, byla nadšená, ale vůbec nechápe, o čem všem já to mluvím, že se mi tam přihodilo. „Jo máš pravdu, něco takového tam říkala, ale to jsem moc nevnímala. Vnímala jsem to, jak kreslíme a co jsme se za fígle a nové věci naučili za tak krátkou dobu". Kdyby nás takhle učili kreslit na škole, tak jsou z nás všech profíci."

Co jiného říct na závěr? Obě jsme si z kurzu odnesly jenom to, co jsme chtěly. Nic víc, nic míň. Myslím si, že jsme také byly ve správný čas na správném místě, protože když jsme o tom mluvily mezi svými přáteli, nesdíleli s námi ani zdaleka své pocity jak v prožitcích, tak ve výsledcích. Přestože jsem o kreslení pravou mozkovou hemisférou neměla dříve ani tušení, zdá se, že to je poměrně populární metoda a vyučuje ji dost lidí. My osobně jsme vděčné lektorce Pavle z Atelieru Mozaika a určitě jsme se neviděly naposledy. Už teď se těším na další pokračování. Tentokrát to budu ale já, kdo kurz dá Věrce jako dárek.

Ateliér Mozaika pořádá kurzy po celé ČR.
Více informaci o metodě a o termínech naleznete na www.ateliermozaika.cz.

Chcete vyhrát účast na víkendovém kurzu kreselní?
Zkuste soutěž v týdnu 49 zde na webu.

Cena kurzu je 2000 Kč a pro všechny naše čtenáře získala redakce od Ateliéru Mozaika dárkové poukázky v hodnotě 500 Kč.

Autorkou knihy je Pavla Macháčková, majitelka Ateliéru Mozaika.