Jako dáma na kolejích

Zdravotní sestry, učitelky, prodavačky... Potkáváme je denně a bereme jejich práci jako samozřejmost. Nedávají rozhovory jako celebrity, přitom by si zasloužily, aby se o nich vědělo. Proto jsme se rozhodli vám v našem seriálu tyto neobyčejné ženy vykonávající (ne)obyčejná povolání představit...

Ing. Šárka Tauberová (26), strojvedoucí vlečky, Unipetrol Doprava - Chempark v Záluží

Na pohled velmi jemná, sympatická žena nám prozradila, co se pod tak chlapskou profesí, jako je řízení lokomotivy táhnoucí mnohatunový vlak, opravdu skrývá. Šárko, jak vypadá váš pracovní den?

Vstávám ve třičtvrtě na pět, během sedmi minut se připravím a odcházím na vlak. U strojvedoucího probíhá dvanáctihodinový směnný provoz. Směna začíná vždy 15 minut před šestou hodinou ranní nebo večerní. Ze všeho nejdřív se převléknu do montérek a sbalím si věci na celý den včetně potravin a nápojů. Poté mi strojmistr sdělí, na které lokomotivě budu ten den jezdit. Než vyrazím na koleje, musím v rámci bezpečnosti jízdy zkontrolovat technický stav lokomotivy, dostatečné vybavení provozními kapalinami a provést zkoušku brzdy. Teprve potom mohu vyrazit na nádraží, kde se od svého vedoucího posunu dozvím, jaká práce nás ten den čeká. Kolem sedmé hodiny, po rozřazení vagonů nádražní lokomotivou, začíná práce v jednotlivých obvodech. Zhruba po hodině se postupně přistavují vozy k jednotlivým stáčecím a plnicím místům v chemické technologii a naplněné vagony se naopak spojují dohromady do takzvaného posunového dílu. Tato souprava se přesune na jinou kolej k tomu určenou, nebo se rovnou odveze na seřaďovací nádraží, které je na jižní straně Chemparku Záluží.

Kdy máte přestávku na oběd, když tak brzy začínáte?

Kolem půl jedenácté. Po té začínám práci podobně, jako ráno. Asi ve 12 hodin dochází k rozřazení materiálu na nádraží, odvoz vozů do obvodů, jejich přistavení a stahování již stočených, či naložených vozů. Tato činnost se provádí zhruba do 16 hodin. Následně dochází k posledním posunům vagónů a před pátou hodinou se lokomotiva vrací zpět do výtopny. Odstavím ji na určenou kolej a začínám s jejím úklidem, následně ji zamknu a klíče odevzdám strojmistrovi. Po odstavení lokomotivy si ji převezme můj kolega z další směny, který také uskuteční pravidelnou kontrolu, tak jako já na začátku své směny. Ve tři čtvrtě na šest je konec mého pracovního dne.

Co vás čeká pak?

Odcházím do sprchy a následně opouštím hlavní branou areál Chemparku v Záluží. Jelikož bydlím v Děčíně, pospíchám na další vlak do Mostu, kde už lokomotivu neřídím, ale relaxuji po náročném dni jako cestující bez jakékoliv odpovědnosti.

Jak často máte denní a noční službu v týdnu?

Cyklus je čtyřdenní. První den mám denní od 5.45 do 17.45 hodin, pak noční službu od 17.45 do 5.45 hodin a pak následují dva dny volna. Tak se to celé opakuje. Volno mi tedy vychází pokaždé na jiné dny.

Co považujete na vaší práci za nejtěžší?

Určitě velkou zodpovědnost. Neustále musím sledovat několik vjemů najednou. Stačí chvilka nepozornosti a může se stát velký malér.

A naopak, co je na tomto povolání podle vás největší pozitivum?

Nemusím se líčit a chodit v práci v podpatkách. Stačí si obléknout montérky.

Většina lidí má zkušenost, jak se řídí auto. Jaký je největší rozdíl mezi řízením auta a lokomotivy?

Vše, co se v automobilu ovládá nohama, se v lokomotivě řídí rukama. Nohou se ovládá jen houkačka a pískování. Rovněž brzdná dráha u vlaku je několikanásobně větší než u auta. Při tažení nákladu, může být až jeden kilometr. Záleží i na stoupání a klesání koleje. S tím vším musí strojvedoucí počítat.

Jste také řidička automobilu. Neplete se vám řízení?

Už jsem se v autě spletla. Rojíždím-li se při posunu s lokomotivou, musím nejprve zahoukat. Jednou se mi stalo, že když jsem se rozjížděla s autem, tak jsem zatroubila.

Jaký je váš rekord na vlečce? Kolika tunový náklad jste vezla?

Nejvíce jsem spolu s dalšími dvěma lokomotivami táhla přes 30 vozů o hmotnosti 2 250 tun, ale to ještě nebylo u nás na vlečce. Tady jsou zátěže o něco menší, poměrně slušný osobní rekord na posunu ale držím s 86 km za směnu.

Na vašem pracovišti jste jediná žena. Uznávají vás kolegové?

Myslím, že mě respektují a je tu samozřejmostí si vzájemně pomáhat, i mezi muži. Samozřejmě se ale najde výjimka, a tak už jsem se setkala i s neochotou. Většinou se ale k sobě všichni chováme slušně.

Vaše práce je velmi náročná, proč jste si toto povolání vybrala?

Studovala jsem Dopravní fakultu ČVUT v Děčíně v bakalářském programu, kde jsme měli možnost absolvovat strojvůdcovské zkoušky. Přihlásilo se nás deset, ale zdárně jsem je díky pevnému odhodlání a štěstí zakončila jako jediná. Se zkouškami mi velice pomohl přítel, který pracuje ve stejném oboru. Technika a mašinky ale byly mou zálibou od dětství, a tak není divu, že mi lokomotivy natolik učarovaly. Posledního půl roku navazujícího inženýrského studia jsem už pracovala v Unipetrolu Doprva na poloviční úvazek. Nejprve v takzvaném zácviku na vlečce v Chemparku Záluží. Jezdila jsem na lokomotivě s druhým strojvedoucím. Později jsem pracovala jako pomocnice strojmistra v pozici střídače, čímž jsem si vyzkoušela ode všeho trochu.

Je zřejmé, že bez lásky by se vaše práce dělat nedala, ale i přesto, je něco, co vás štve, vadí a nedaří se to změnit? Určitě ranní vstávání. Vyhovovalo by mi měnit si služby v sedm nebo v osm. Ale šestá hodina ranní je opravdu krušná. Bohužel by se to ale muselo změnit v celé republice, protože u nás je systém zaveden na brzké ranní vstávání a brzký příchod ze zaměstnání. Posun o dvě hodiny by podle mě byl pro organismus přirozenější.

O jakém povolání jste snila jako dítě? Chtěla jste se stát strojvedoucí už odmalička?

Vůbec mě toto povolání nenapadlo. Asi jako všechny děti z mého okolí jsem si přála stát se popelářkou a vozit se vzadu na popelářském autě. Později jsem pak neměla žádnou konkrétní představu, jen jsem věděla, že se chci věnovat technice nebo matematice. Odmalička jsem se ale chodila dívat s rodiči na vláčky. Na ty opravdické. Modely mě nezajímaly.

Máte nějaký sen, kam byste to chtěla ještě dotáhnout?

Až se oťukám na této 93 km dlouhé vlečce a získám zkušenosti, ráda bych se vydala na tratě a jezdila po České republice. Spíš než na osobním vlaku bych raději jezdila s náklady.

Máte vůbec čas při takovém pracovním tempu na rodinu, a koníčky? Prozradíte nám váš tajný sen?

Děti nemám, žiji s přítelem. Ve svém volném čase se věnuji sportu. V zimě běhám na běžkách a v létě trénuji v posilovně a plavu. Baví mě fotbal a hokej. Také se zajímám o hudbu a s přítelem moc rádi cestujeme. Jedním z mých cestovatelských cílů je projet všechny železniční tratě v České republice, což už mám z 80 procent splněno.

Nezbývá tedy, než Šárce popřát mnoho šťastných kilometrů bez nehod na železničních kolejích jak v práci, tak v osobním životě.

Připravila: Jana Hájíčková   Foto: archiv Šárky Tauberové