velikost písma malá střední velká
Ze života
Příběh paní Jarky z MoravyDva naháči na třešni
Autor: Redakce
Odmalička jsme vyrůstala na venkově a brzy jsem musela pomáhat rodičům starat se o naše zvířectvo.
A že jsme domácích zvířat neměli málo! Slepice, kočky, psa, králíky, kozu, prasata, kachny... Jen co jsem přišla ze školy, odložila tašku a šla jsem napást naši krávu na nedalekou paseku, kde měl můj táta včelín. A tak to šlo každý den, až do mých patnácti let, kdy jsem nastoupila na střední školu, musela jsem dojíždět a domů se vracela až k večeru. To jsem pak stíhala pomáhat jen o víkendu.
Rychle na strom!
Ve svých sedmnácti letech jsem se poprvé zaláskovala. Petr vyrůstal ve městě, kde jsem studovala, a já se po čase rozhodla představit ho rodičům. Pozvala jsem ho na oběd a oba jsme z té první návštěvy byli trochu nervózní. Ale dobře to dopadlo, naši byli vstřícní a Petr se u nás cítila jako doma. Po obědě jsem vzala Petra na procházku na paseku, kde jsem jako malá holka pásla naši krávu. Vyprávěla jsem mu svoje zážitky z dětství, přitom jsme procházeli pasekou, sluníčko krásně svítilo a tráva pěkně voněla. „Co kdybychom si na chvíli sedli?" navrhl Petr a já souhlasila. Za chvilku už jsme se v objetí líbali. A umíte si to představit, mladí a zamilovaní, za chvíli už jsme leželi v trávě nazí a věnovali se jeden druhému. „Neslyšel jsi něco?" zbystřila jsem náhle. „Ne, snad jen cvrčky," řekl Petr a snažil se mě dál líbat a hladit, ale já se posadila a pátravě se rozhlížela kolem. A už to uslyšel i Petr. Mírné funěné, chrochtání a dupot. „Divočák! Tamhle je!" ukazoval Petr a já vystřelila jako šíp. V letu jsem popadla jen kus oblečení a mazala jsem pryč! „Rychle na strom!" zavelel Petr a oba jsme zamířili k nedaleké třešni. Jako malá jsme na stromy lezla bez problémů a kupodivu jsem to hravě zvládla i teď! Musel na nás být srandovní pohled - dva naháči se sápou do větví! Chvíli jsme tam poseděli, vydýchali se a najednou se na pěšině pod námi objevil můj táta. Mířil si to ke svému včelínu a díval se přímo na nás. Krve by se ve mně nedořezal! „Co to tam děláte?" zavolal na nás udiveně. „Třešně už jsem dávno otrhal!"
„Musel na nás být srandovní pohled - dva naháči se sápou do větví!“
To že jsme jaksi bez oblečení taktně přehlédnul. Nebo si toho opravdu nevšiml? Těžko říct, my jsme jen zaraženě seděli, celí špinaví, odření a neupravení a pak jsme oba vyprskli smíchy a smáli se na celou paseku. Táta naštěstí nebyl víc zvědavý, odkráčel ke včelkám a my si tuhle historku nechali pro sebe. Aspoň máme dnes, kdy už jsme s manželem Petrem dávno v důchodu, na co vzpomínat. Máme tři děti, 4 krásná vnoučátka a plný dvůr zvířat!
Jarka, jižní Morava
Ilustrační foto: Thinkstock