Bál jsem se, že s rodinou skončíme na ulici

Život si s námi občas nepěkně zahrává. Vím o tom své. Narodil jsem se na Slovensku, kde jsem žil dlouhá léta, vystudoval a našel si dobrou práci.

Žil jsem obyčejný, ale spokojený život. Měl jsem hodnou ženu, roztomilou dcerku. V roce 2007 v době začínající ekonomické krize však přišel zlom. Práci jsem ztratil a najít novou v našem regionu bylo téměř nemožné anebo jen za směšné peníze. A já se musel postarat o dítě a manželku. Nejsem typ, který by seděl doma a nadával, a tak jsem se rozhodl za prací vycestovat. Využil k tomu slovenskou pracovní agenturu, která mi zprostředkovala místo svářeče v uničovských slévárnách. Manželka s dcerkou zůstala doma u mých rodičů a já za nimi jezdil občas na víkendy. Nebylo to ideální řešení, ale jinak to v té době nešlo.

Rodina se stěhuje

První dva roky šlo všechno dobře. Práce mě bavila, a navíc jsem dostal slušně zaplaceno, takže mi to alespoň trochu kompenzovalo dálku, která mě dělila od rodiny. Jenže moje žena nesla odloučení těžce, navíc měla nějaké neshody s mými rodiči. Po čase spory mezi manželkou a mými rodiči vyvrcholily do takové míry, že musela i s dcerou téměř ihned opustit dům, kde do té doby společně bydleli. Co teď? Zoufalá mi telefonovala a já neměl jiné řešení, než aby přijela za mnou. A tak se moje žena a dcera přestěhovaly také do Čech. Ubytovnu jsem opustil, pronajal jsem byt a zdálo se, že jsme nejtěžší chvíle překonali. Vlastně jsem byl rád, že mám svoji ženu a dceru zase u sebe. Dařilo se nám dobře. Dcera začala chodit do místní základní školy a velice rychle se přizpůsobila. Dokonce jí nedělala problémy ani čeština, čehož jsme se zpočátku obávali.

Podvodníci utekli i s penězi

Po několika měsících se stala zásadní věc. Slovenská agentura, díky které jsem sehnal dobrou práci, přestala fungovat. Neměli platné doklady na zaměstnávání Slováků, takže jsme museli ještě s několika dalšími kolegy přejít pod českou agenturu. Jenže jsme narazili na skupinu podvodníků. Tři měsíce jsme nedostali zaplaceno a moje rodina se ocitla ve finanční tísni. Mezitím tahle neseriózní agentura vyklidila pole a její pracovníci zmizeli i s našimi výplatami. Slévárny s tím nemohly nic udělat, protože naši práci vyfakturovali a řádně zaplatili. Chyba byla na straně agentury, prostě jsme se stali obětí zlodějů. Peníze, které jsem naspořil do rezervy, vydržely jen několik měsíců, a najednou jsme vážně neměli na nájem, na jídlo, na dceřiny pomůcky ve škole a na kroužky. Tehdy jsem se opravdu bál, že se ocitneme na ulici, a že nám nedej bože úřady seberou dítě a strčí ho někam do dětského domova. To bych radši obětoval svůj život. Nikomu bych to nepřál zažít. Nakonec jsem dostal nápad. V tu chvíli jsem netušil, jestli to má nějaký smysl, ale musel jsem zkusit všechno, abych sehnal placenou práci a zaopatřil rodinu. Přes kupón v novinách Annonce jsem mohl zdarma zveřejnit inzerát. Prosil jsem v něm lidi o pomoc. Nechtěl jsem peníze, ale práci. Kdekoli a pro kohokoli. Hlavně když mi zaplatí.

Haló, mám pro vás práci

Záchrana přišla doslova „za pět minut dvanáct". Když už jsem chtěl všechno vzdát a potupně se vrátit domů na Slovensko bez perspektivy a bez peněz, ozvala se mi jedna hodná paní z Prahy. „Mám malou rodinnou firmu a potřebuju servisního pracovníka, který by mi pomohl jako řidič i údržbář," vysvětlovala mi. Peníze za to nebyly nijak zázračné, ale aspoň něco. Ovšem co bylo k nezaplacení, nabídla mi k bydlení garsonku, pro první dva měsíce zdarma. „Paní, vy jste náš anděl," chtěl jsem jí říct, ale bál jsem se, aby si o mně nemyslela, že jsem blázen. S radostí jsem na nabídku kývl a bez otálení jsme se přestěhovali. Práce mě docela bavila, moje zaměstnavatelka byla hodná a vstřícná. Postupně jsme se zase postavili na nohy. Dcera si rychle v Praze zvykla, našla si nové kamarády.

Problémy nás stmelily

Kolikrát si říkám, jaká to byla náhoda, že jsem možnost bezplatného inzerátu využil a že si ho moje „zachránkyně" přečetla. Neuplyne den, abychom si na ni i se manželkou s vděčností nevzpomněli. I když bohužel již není mezi námi, nikdy jí to nezapomeneme. Díky ní jsme se odrazili ode dna a začali zase žít normální život. Nejsme nároční, žijeme skromně, ale o to víc si vážíme všeho, co máme a co se nám podařilo vybudovat. Nejvíc pyšný jsem na to, že jsme se přese všechny nesnáze přenesli, a co víc - s manželkou nás ještě více stmelily. Věřím, že spolu zestárneme a všechny případné těžkosti, které nám život připraví do cesty, překonáme.

Dušan

Ilustrační foto: Thinkstock

Připravila: ivavo