Z lásky jsem vylezla na komín...

Dětství jsem prožila prakticky v sousedství kominické školy, ale kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se tam jednou vyučím, poslala bych ho snad na komín. :-)

Dlouhá léta jsem bydlela pod Žižkovskou věží, ale že bych k ní vzhlížela s vidinou, že na ni jednou vyšplhám, to ani náhodou. Nezajímaly mě ani střechy nebo komíny Starého Města,

které zbožňuje snad každý turista. Stověžatá Praha mě nechávala chladnou. Přestože jsem bydlela jen dvě zastávky od kominické školy, ani ve snu by mě nenapadlo, že do ní někdy vstoupím. A už vůbec ne, že z ní jednou vyjdu s výučním listem v ruce a titulem kominice.

Holka činu

Jak už to tak v pohádkách bývá, všechno změnila láska. Ano, v sedmnácti jsem se zamilovala do kluka z vesnice, jehož děda vlastnil kominickou firmu a můj kluk mu v ní vypomáhal. Jednou si takhle při fotbale zranil nohu, a mě požádal, abych za něj na ten komín vylezla já. Protože jsem holka činu a z lásky bych udělala cokoli, skutečně jsem se tam vyšplhala. A nikdy na ten moment nezapomenu! Kdykoli jedu kolem, vzpomenu si: „Tak tohle byl můj první vyčištěný komín." A směju se, že dokonce dodnes stojí.

Budoucí manžel zíral

Zřejmě jsem se osvědčila, protože za mnou přítelův děda jednou přišel a říká: „Holka, tobě to jde, nechceš si udělat kominickou školu?" Opět ve mně zvítězila žena činu a já si řekla: „Proč ne? Peníze jsou za tohle řemeslo dobré, práce bude pořád, navíc poznám spoustu zajímavých lidí napříč všemi profesemi..." Takhle jednoduše se začal psát můj kominický příběh. I když doma nadšení nebyli, máma se o mě bála. Ale už si zvykla. Po maturitě na obchodní akademii jsem si udělala výuční list a teď už skoro dvacet let běhám po střechách. S přítelem jsme se sice rozešli, ale já jsem u černého řemesla zůstala. A nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Dokonce jsem pro tuhle profesi strhla i mého muže. Je pravda, že při našem seznámení trochu zíral, ale dneska už po střechách leze taky. Musela jsem ho zapojit, když jsem otěhotněla. Zhruba od sedmého osmého měsíce jsem se totiž už nevešla do výlezáků, jak říkáme střešním výlezům. Ta okénka jsou moc úzká. A tak mi manžel musel pomáhat a stal se tak trochu nedobrovolně kominíkem.

Nemusím se fintit

Spolupráce nám funguje skvěle. Manžel komíny čistí, já se specializuju na jejich vložkování. Kolikrát se směju, když někam přijedu a lidi na mě ohromeně zírají. „Jak to, že přijela žena?" diví se. „Vždyť jsme spolu mluvili po telefonu," říkám jim. „To jo, ale mysleli jsme, že vy to pouze zařizujete a komín přijede vyčistit manžel." A aby toho nebylo málo, přibrala jsem k sobě ještě dvě kamarádky, s kterými společně jezdíme vložkovat. To pak máte vidět ty výrazy našich zákazníků. Koukají třikrát tolik.:-) To mě fakt baví! Moc mě baví i práce jako taková. Ani za těch dvacet let mě neomrzela. Baví mě i ten pocit, že lidem nosím štěstí! Ale víte, co mě baví nejvíc? Uchvátilo mě hlavně to, že se nemusím fintit. Prostě ráno navleču montérky a jdu. Je to děsně pohodlné. Ani se nemaluju.

Stejně jsem pak černá, šminky by nebyly vidět. Pravda je, že někdy se mě někdo i lekne. Tedy hlavně děti, když je maminky nutí, aby si na mě sáhly, a ony chuděry vůbec nechápou, proč mají ohmatávat čerta. Jinak jsou lidé spíš zdrženliví, jen si nenápadně sahají na knoflíky.

Hlavně opatrně...

Kolik jsem za ty roky vyčistila komínů, ani přesně nevím, ale budou jich tisíce. Mám však přesně spočítané, že když začala válka na Ukrajině, měli jsme jediný rok sto padesát šest nově vyvložkovaných komínů. Lidé se totiž báli, že přijdeme o plyn, každý se vracel ke kamínkům a začal řešit tradiční zdroje topení. Přiznávám, že někdy je toho na mě moc. I když působím jako holka od rány, taky zažívám strach. Zvlášť když jsou střechy namrzlé. Lidé nás mnohdy volají na poslední chvíli a pak na vyčištění komínu spěchají. A to se sama sebe ptám, stojí mi to za to? Kvůli jejich lajdáctví? Vykašlali se na to, nelez na střechu v tomhle počasí, kdy hrozí průšvih... Bojím se o sebe, abych nespadla a třeba si nezlomila nohu. Čím jsem starší, tím jsem opatrnější.

Asi za to může i mateřství. Zodpovědnost. Dokud jsem neměla děti, lítala jsem po střechách jako pošuk, dnes každý krok zvažuju a pečlivě si vybírám, jestli šlápnu na tuhle tašku, jestli mě udrží. Pravda je, že hodně lidí nemá zajištěné bezpečné přístupy. Tohle je náročnější stránka mojí profese.

Věčné telefonáty

Pro mě osobně jsou nejhorší ty telefonáty. Mobil mi kolikrát drnčí už v šest ráno. Nedočkavý zákazník mě vzbudí, protože si zrovna teď vzpomněl, že potřebuje vyčistit komín. Jiní zase volají v deset večer, o víkendu nebo o svátcích. Každý podzim jsem zralá na antidepresiva. Než skončím hovor s jedním, volají další dva. Než jim zavolám zpět, volají další tři. Je to strašný stres a skluz, vždyť já se ráno ani nemůžu v klidu obléknout. Navléknu si ponožky a hovor. Než si obléknu triko, další hovor. A než se doobléknu celá, další tři hovory. Připadám si pak jako v šestinedělí.:-)

Když hoří koudel u...

Rozhodně si nemyslete, že po těch letech mám všechno takříkajíc na háku, to určitě ne. Každý komín je pro mě výzva. Každý je jiný, jinak dlouhý, z jiných cihel a hlavně do něj kolikrát pořádně nevidíte. A tak nikdy nevíte, do čeho jdete. Jednou mě překvapil komín, do kterého jsem vlezla, řezala flexou a najednou se vznítily saze. S nadsázkou řečeno mi hořelo u zadku.

To jsem pak hodně rychle vylezla ven!

Zážitkové programy

Možná někoho napadá otázka, v jakém stavu je můj vlastní komín.

Jakpak je to asi s tou kovářovou kobylou? Co vám budu povídat... Asi takhle, konečně ho mám vyvložkovaný a čistí mi ho většinou dobrovolníci, kteří přijedou za zážitkem. Jednu dobu jsem totiž dělala zážitkové programy Kominíkem na zkoušku. Zájemci přijeli a pod mým dohledem nejprve vyčistili komíny na bytovce. Jako bonus se mohli pyšnit, že zvládli práci v takové výšce, navíc s nádherným výhledem na hrad Točník.

Synové se asi „nepomamí"

Čím si nejraději čistím hlavu? Věřili byste, že kominickou štětkou? Moje práce je skvělá „čistička". Je to můj největší koníček. Teď jsem pár týdnů po operaci žlučníku a už se doma koušu nudou. Čekám, kdy budu fit, počasí se zlepší a já zase budu moci vystartovat na komín. Protože já jsem na komíně fakt šťastná. A jsem šťastná i se svou rodinou. V té souvislosti mě ještě napadá jedna věc. Kominictví se docela často předává z generace na generaci. My se doma smějeme, že u nás to asi nedopadne. První syn měl hned první den po porodu operované plíce a druhý se bojí výšek...

Martina Chotová Wimmerová

Připravila: Michala Jendruchová

Foto: archiv čtenářky