Zimní odpoledne

Můj prvorozený syn Kája, co by batole,užíval si u babičky a dědečka a objevoval svět.My rodiče jsme byli pracovně vytíženi a děda prohlašovat,že díky vnukovi omládl o 20 let. Maximálně se vnukovi věnovali a když Kájovi bylo málo přes 2 roky, právě v té době se odehrál můj příběh:Synek si hrál s kostkami,stavěl věže,domy a děda mu vydatně asistoval a vesele se bavil, když v tom okamžiku syn se podíval smutnýma očima na dědu a prohlásil: "dědo ozabáč". Děda začal přemýšlet, závity mozkové začaly nabírat na intenzitě, ale bohužel ho nic nenapadlo, co by mohlo být oné záhadné slovíčko "ozabáč". Protože nedokázal nic svému vnukovi odepřít, pojal tuto záhadu systematicky a vzal vnuka do kuchyně. Nejprve začali probádávat kredenc. Neušel jim jediný hrnec, jediná poklička a rovněž došlo na kvedlačky, měchačky a ostatní náčiní, které se skrývalo v již zmíněném kredenci. Bohužel z jeho úst se stále ozývalo" ne, ne.Do toho se vrátila babička z nákupu a vyděsila se, co že je to za nepořádek a děda jí sklesle odpověděl, že problém se týká onoho slůvka Ozabáč. Společně děda s vnoučkem prošli celý byt, na vše bylo poukázáno, bohužel marně. Můj syn si stále stál za svým.děda nešťastný, že nemůže splnit vnukovo přání. Káju odvedl zpět ke kostkám a jal se přiložit do kamen,n eboť nebydleli v domě s ústředním topením. Děda přiložil a pohrabáčem prohrábl popel, když za jeho zády se radostně ozvalo volání : "Dědo ozabáč"! a můj syn s vděčným úsměvem a rozzářenýma očima se díval na věc,která stála dědu mnoho přemýšlení a celé odpoledne detektivního hledání. No řekněte sami, není krásnější vzpomínky,než-li jsou dětské přebrebty našich ratolestí?! Dnes je synovi 40 let a tato historka se traduje v naší rodině doposud.