vytoužená holčička

Když jsem 13.7.1998 rodila syna Davida,věděla jsem,že příště si pojedu pro holčičku....pro Markétku....V létě 2005 jsem otěhotněla a začala jsem si s holčičkou povídat.Samozřejmě potichoučku,aby mě nikdo neslyšel...co když se můj šestý smysl mýlí a bude to kluk :o)Všichni mí blízcí věděli,že chci holčičku a většinou si klepali na hlavu při mých přípravách....spousta růžové,minimum modré.Každá kontrola u pana doktora se stala očekáváním,jestli se dnes ukáže nebo zase neukáže....tak zase ne! (tedy já věděla,ale ta jistota je k nezaplacení.)Začali jsme koukat po kočárku,nejdřív jen orientačně....no a to jsem ho uviděla.Vínový kočárek s růžovými doplňky! Koukali jsme dál.Žádný už samozřejmě neměl šanci,ale co když to fakt bude kluk? Na ultrazvuku jsme viděli zdravé miminko,ale co to bude,vidět nikdy nebylo. Tak jsme si na začátku šestého měsíce těhotenství koupili vínovo-růžový kočárek a pro jistotu si dohodli s paní prodavačkou,že ho přijdeme v krajním případě vyměnit za modrý...Výbavičku jsem měla kompletní(holčičí),týdny ubývaly,kila přibývala a můj šestý smysl začal čím dál víc nahlodávat červík pochybností...Ne,tolik štěstí mít nemůžu,vždyť i trpaslík by mi do rána na zahrádce vyrostl...protože mám všechno růžové,určitě to bude kluk...Objednala jsem si dupačky do porodnice s vyšitým jménem. Jak to bylo kouzelné MARKÉTKA. Pro jistotu dvoje, na těch druhých LUKÁŠEK. Konečně se to blížilo. Porodu jsem se nebála,byla jsem natěšená na tu mojí vysněnou holčičku. Oba termíny jsem měla 12.5. Nemohla jsem se toho data dočkat.Ale ono nic. V pondělí 15.5.jsem byla na kontrole v nemocnici a paní doktorka po důkladné prohlídce usoudila, že pokud se to nerozběhne samo, ve čtvrtek nastoupím a uvidíme.Ve středu 17.5. jsme si jeli na Spálenku opéct buřty, ale kvůli strašnému lijáku jsme ani nevylezli z auta. Když to trošku přešlo, jeli jsme domů. Od té prohlídky jsem se necítila ve své kůži,ale pořád se nedělo nic co by nasvědčovalo blížícímu se porodu. Přijeli jsme,uvařili si čaj a sedli k televizi. Od sedmi hodin jsem sledovala hodiny a měřila kontrakce. Zatím jsem si to nechávala pro sebe,abych to nezakřikla...Má drahá polovička každou chvíli prohodila "mámo pojď,jedeme rodit" tak mu ten večer povídám "jestli to takhle půjde dál,tak do rána rodíme" Vyskočil a že jde umýt nádobí, aby tu byl pořádek až přijedou rodiče a půjdou za námi do porodnice. Uklidnila jsem ho,že jestli mě to nechá spát,tak se nic neděje a pokud ne,máme to do porodnice přes kopec.No nenechalo.Ve čtyři hodiny jsem ho vzbudila,že se jdu vysprchovat,ať se nasnídá a že pomalu vyrazíme. Po cestě jsme dojeli koupit ještě jeden film do foťáku,klukům do práce odvezli klíče a papíry od služebního auta a jeli na příjem.Otevřela nám sestřička a prý jestli ještě 10minut vydržíme, že jsou všichni u porodu. NO jasně,říkám,klidně dvacet.Kontrakce slábly a zdálo se,že s každým zvukem,který vycházel z porodního sálu se ztratí úplně. Paní rodila hodně nahlas. Asi za dvacet minut přišla sestřička a napojila mě na monitor. Už bylo vidět,že tam kontrakce jsou,ale nic moc.Vypadalo to spíš na návrat domů,než na tolik očekávaný okamžik. Konečně se ze sálu ozval pláč miminka a mě začalo být smutno,že to paní má za sebou a já nejspíš pojedu domů. Přišel pan doktor,prohlédl nejdřív výsledky z monitoru a pak mě. Prý žádný kvalt, ale přijmeme vás.Sestra to s vámi sepíše a dodělá vše potřebné...Tak konečně, ubytovali jsme se na rodícím pokoji a mohli dát vědět rodičům,že se konečně něco začalo dít.Bylo 18.května 2006 po sedmé hodině ranní.Říkala jsem si,že to bude nekonečné,když se to takhle zpomalilo,ale docela to šlo.Dělala mi dobře sprcha,ale špatně se mi dýchalo. Trávila jsem většinu času u otevřeného okna.Má drahá polovička se snažila všemožně pomáhat,ale nebylo vcelku s čím.Hlavně že tam byl,to mi pomohlo nejvíc.V devět přišla sestřička a prý ať si vyskočím,že mě přijde paní doktorka vyšetřit.No tak jsem si tedy "vyskočila" a čekala.Paní doktorka mě vyšetřila a povídá že máme půlku za sebou.Příjemné překvapení,zatím to jde hladce...V deset že přijde znovu.Přišla a prý jestli mě to už nutí tlačit,tak ať si klidně zatlačím.No hurá,je to tu!!! Snažila jsem se jak to šlo,moc to nešlo,ale nakonec,přesně v 11.00 jsem to mrně za nezanedbatelné pomoci paní asistentky vytlačila. Uf,je venku! To je můj první pocit.Nevím kolik měří,váží,co to je a ani si nepamatuju dětský pláč. Slyším sestřičku,jak říká "je to pipina!"Ten pocit nepopíšu,prostě se mi splnil sen....MÁM HOLČIČKU !!!!!!!!!!! Dávají mi ji na břicho a poprvé ji vidím,moji vytouženou Markétku! Opatrně se jí dotýkám a říkám si"Panebože ta je ošklivá,ale je to holčička..."Brečím štěstím,dojetím a při pohledu na mého statečného Taťku i pýchou že to tak s přehledem zvládl.Odnáší mi dcerušku a za dohledu pyšného otce ji myjí,měří a váží.Opět musím poděkovat šikovné paní asistentce,protože mi pomohla porodit moji vytouženou holčičku bez nástřihu a bez jediného stehu a to i přes to,že měla 4100g a 50centimetrů.Za týden oslavíme první narozeniny naší princezny a musím se jí veřejně omluvit,je nádherná! S růžovým kočárkem sklízíme všude úspěch a Markétka je s ním skoro vždy sladěná. Občas vytáhneme nějaké to tričko po bráškovi, ale moc jich nemáme :o) V dupačkách se jménem se vyfotila už v porodnici a kvůli tatínkovi Lukášovi jsme jí jednou oblékli i ty,na kterých je vyšito Lukášek. Tak už jsou to dva roky,v lednici máme poslední kousek dortu z druhých narozenin a plný byt dárků a dárečků.Je to neuvěřitelné,jak rychle ten čas letí.Markétka je miláček rodiny,bráška ji učí samé "užitečné" věci a každý den nás ta malá rošťanda něčím překvapí.Je to zkrátka moje vytoužená holčička a já bych jí chtěla touhle cestou popřát... Spokojeněnezapomenutelné dětství, na cestu životem spoustu sluníčka, kolem sebe jen dobré přátele, a hlavně hodně zdravíčka. maminka Markéta