Trenýrky.

V době dospívání jsem byl obyčejný kluk, jakých potkáváte na ulicích spousty. Vyrůstal jsem jako sirotek ve velice skromných poměrech, ovšem mě to vůbec nevadilo, až do následující příhody. Po absolvování devítiletky jsem začal dojíždět na učiliště v nedalekém městě. Na učilišti i ve městě po nás pokukovaly holky a my jím stejnou měrou opláceli. Při cestách domů vlakem kluci občas některou zavřeli v kupé, že musela jet s námi o stanici dále. Jak se říká, co se škádlívá, rádo se mívá. Začal čas prvních lásek. Mě to vedlo k tomu, že jsem začal trochu dbát o svůj zevnějšek, začal si mýt důkladně uši, které jsem beztoho měl ještě zašpiněné z plácku při čutání mičudy. Občas jsem se i učesal, nebo se snažil oholit první vousy. Na učilišti se mi líbilo. Byli zde dobří učitelé i kamarádi spolužáci.V nižších ročnících se s námi učily i dívky. Jedné jsem se asi líbil, vždy se na mě usmívala a vždycky jsme se jako náhodou museli potkat. Posílala mě psaníčka po kamarádkách a když jsem onemocněl, nosila mě do nemocnice zavařeniny. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale zamilovaný jsem rozhodně byl. Znáte to. Kluk trošku větroplach. Až později . . . .Nacvičovala se nuceně skladba na spartakiádu. Hřiště se nacházelo přímo před budovou učiliště, což se neobešlo bez pozornosti spolužáků, kteří měli právě volno a dívali se na nás s pokřikováním z oken. A když nacvičovaly holky, to byl pro nás zážitek. Mezi nimi byla i moje láska, na které mě tolik záleželo. Bylo parné léto a sportem zanícený učitel tělocviku všem nařídil, že se musíme svléknout z teplákové soupravy do trenýrek. Až nyní jsem si uvědomil, že trenýrky mám záplatované a zrovna před tou dívkou jsem se za to styděl a také proto, že se mě budou všichni pošklebovat. Učitel mě několikrát důrazně upozornil, abych se svlékl. Nevím, kde se to ve mě najednou vzalo a kde se vzal ten vzdor. Zkrátka postavil jsem si hlavu.,,Nebudu cvičit !" ,,Proč?" Honem jsem hledal přijatelnou výmluvu, později jsem však poznal, že to bylo správně nazváno lží. ,,Mám natržené trenýrky, nebudu cvičit abych si neuřízl posměch a ostudu." Učitel rozlobený pravil, že si to se mnou po nácviku vyřídí. A také ano. Zavedl mě po dlouhém dohadování do kabinetu, abych mu natržené trenýrky ukázal a dokázal, že mluvím pravdu. Byl už mírně rozlobený a napěněný. Cestou jsem se snažil situaci zachránit tím, že si trenýrky násilně natrhnu sám. Spravované trenýrky však nepovolily díky spolehlivé práci babičky, naopak jsem si roztrhl tepláky na zadní části těla. To byl malér! Tvrdošijně jsem odmítal se svléknout. Tělocvikář zavolal na pomoc další dva učitele. Jeden mě vzal za teplákovou bundu a zaclomal se mnou, až se skříně s vystavenými pomůckamy otřásly ve skle.Učitel byl natolik rozčílen a křičel, že mě snad bude muset poslat k lékaři, aby se podíval, zda mám trenýrky skutečně natržené. Asi po půlhodině dohadování a mého odporu, vzteku a ponížené klukovské hrdosti jsem musel kapitulovat a trenýrky svléknout. Vyučování mezi tím pokračovalo. Přivolaný třídní učitel vítězoslavně pozvedl mé trenýrky do výše a nesl je do naší třídy. Za ním jsem kráčel já, ve zbytečně roztržených teplácích. Nejraději bych se neviděl, jak jsem se v té chvíli na sebe styděl. Přišli jsme do třídy. Spolužáci celou záležitost nazaregistrovali a byli překvapeni o co vlastně jde. Učitel prohodil k spolužákům. ,,Čí jsou to trenýrky?" ,,Jeho!" a ukázal na mne.,,A co je on?" Lhář, no přeci lhář!" Cítil jsem se v té chvíli strašně. Byl jsem překonán násilím a slzy jsem měl na krajíčku. Samozřejmě jsem se nevyhnul posměchu některých kamarádů, ovšem moje dívka se to naštěstí tenkrát nedověděla. Myslím si ale, že by to naší zamilovanost nijak nenarušilo.Za celou záležitost jsem obdržel dlouhou poznámku do učňovské knížky a třídní důtku za lhaní. Bylo to moje první větší životní poznání, že lhát se nikdy za žádných okolností nemá. Na lež se stejně časem přijde a za chudobu, nebo svůj zevnějšek se člověk nikdy nemá stydět. Od té doby jsem každému řekl pravdu přímo do očí, ať byla jakákoliv, i když se to každému nezalíbí. A co moje dívka? Vždycky když přijedu do města a jdu kolem sokolovny kde bydlela, vzpomenu si na ní a krásná učňovská léta. Bohužel moje láska kdesi zapadla a život se vyvíjel úplně jinak. Ale o tom až někdy jindy..