Ta paměť!!!

Nikdy by mě nenapadlo, že mi takhle selže mozek. A jen náhodou nedošlo k pěknému trapasu. Měly jsme s kolegyněmi rande v restauraci do které jsme měly všechny stejně daleko, ale žádná z nás tří v ní ještě nebyla. Když jsem dorazila na místo, vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Naproti mně seděl u stolu muž s plnovousem a pronikavýma očima, který mi byl hodně povědomý. Jako velmi dobrý známý. Usmála jsem se na něho a už jsem otvírala pusu k odpovědi na pozdrav. Jaký byl můj údiv, když jsem zjistila,že kouká mimo mě a vůbec mě neregistruje, natož aby mě pozdravil. Začervenala jsem se a děkovala rychlosti,s jakou jsem se od jeho stolu odvrátila a změnila směr k našemu. Než jsem došla k děvčatům, přemýšlela jsem odkud ho tedy znám? Občas se mi podobné věci stávaly, třeba při setkání s prodavačkou z obchodu, kam zavítám třeba jednou do roka. No ale, v tom případě se nestane nic tak hrozného, když ji pozdravím. Ale co s tímhle? Nemohla jsem se soustředit na vyprávění kamarádek. Ucucávala jsem dvojku červeného a přemýšlela, až se mi z hlavy kouřilo. Ve chvíli, kdy jsem nad tím vším chtěla mávnout rukou, mě polilo horko od hlavy po celém těle. Ukázkový nával! Najednou jsem jasně věděla, odkud toho chlapa znám. On byl totiž věrná kopie Sadáma Husaina!! Aspoň pro mě určitě.