Strach ze špíny a bakterií - Mysofobie

Můj příběh:Vážená redakce.Chci vám napsat můj příběh.Moje dětství nebylo příliš šťastné.Otec od nás odešel, když mi bylo jedenáct a matka to nesla těžce. Chtěla si najít nového přítele, ale žádný s ní dlouho nevydržel.Každého srovnávala s tátou a nikdo jí nebyl dost dobrý. Začala být podrážděná, zatrpklá a já se ocitla v kolotoči, který neměl –jak se mi zdálo- konce.Nechci se rozepisovat o mém soužití matky s následnými hysterickými výjevy (které se zaměřovaly na mne), její návaly zlosti, smutku, vzteku a beznaděje.., ale to vše jsem snášela, při tom studovala a po večerech pak chodila na brigády a doufala, že se to časem zlepší.Nezlepšilo, stalo se jen to, že se ze mne za ta léta stávala mladá žena bez sebevědomí, zakřiknutá, apatická a bez naděje na lepší budoucnost.Před sedmi lety jsem ale na škole poznala svého muže Jana. Byla to láska na první pohled, taková, o které jsem si dříve ani nedovolila snít. Brzo jsem se k němu (i přes silnou matčinou nevoli) od matky odstěhovala a po dvou letech jsme se brali. Oba zamilovaní, můj manžel šťastný, že našel dívku svých snů – jak mi několikrát říkával- a já ještě dlouho nemohla uvěřit tomu, že opravdu existuje spokojené, šťastné manželství a milující, oddaný a hodný muž, který je mi oporou ve všech směrech.S odstupem času ale všechno zlé většinou „vyšumí“ a člověk vzpomíná i na to dobré a já si začala vyčítat, že jsem matku opustila.Několikrát jsem jí chtěla navštívit, v kabelce fotografie z mojí svatby, v třesoucí se ruce bonboniera, ovšem dveře od jejího bytu zůstávaly zavřené. Klepala jsem, zvonila.. nic. Snad po desáté jsem už marně odcházela od těch dveří, když její sousedka mi řekla, že je matka doma, ale mně neotvírá. Na mé dopisy nikdy neodpověděla a telefon zavěsila vždycky, když zjistila, že to jsem já.Trest? Za to, že jsem jí opustila a vysvobodila se tak ze spárů samoty, nadávek a výčitek?Věděla jsem, že bych měla zapomenout a žít si dál svůj nyní krásný život, ale pořád jsem na matku myslela. Co asi dělá, co si o mě myslí, jestli se jí dobře daří, není-li nemocná, anebo jestli jsem jí přeci jen nezavdala nějakou příčinu k jejímu odmítavému chování.Dokonce jsem ji jednou potkala na ulici, zahlédla mne a vydala se rychlým krokem pryč.I přes mé odhodlání zapomenout jsem se začala vnitřně trápit a to se muselo někde projevit.Pomáhala jsem v naší firmě manželovi a tou dobou se nám natolik dařilo, že jsem mohla pracovat jen pár hodin denně doma na počítači.Domácnost jsem vedla skvěle, všude čisto, uklizeno a denně vařit teplé večeře pro mě bylo zábavou. Vysedávat někde s kamarádkami, které jsem stejně neměla, anebo si zajít zacvičit, či najít si nějaký svůj zájem – to jsem považovala za zbytečnost.A tak jsem začala uklízet ještě víc. Všechno musí být perfektní – to byla moje utkvělá představa, která se postupem času rozvinula ve strach, že někde ulpí špína.Malá kapička vody, co samovolně zaschla na nádobí, se musela ihned vyleštit utěrkou, za nábytkem jsem si jen představila ten prach a už jsem ho odtahovala a drhla ze všech stran, prádlo jsem prala i dvakrát po sobě a záchodová mísa pro mě představovala přímo ohnisko bakterií.Jako smyslů zbavená jsem postupem času denně drhla co se dalo. Manžel ráno odešel a sotva za ním zaklaply dveře, začal můj rituál.Nejprve pyžama, co jsme v nich v noci spali - do pračky, deky vyvětrat i v mrazech, kartáčky na zuby vyvařit, vycídit umyvadla, toaletu a potom velký úklid, ten spočíval v odtahání nábytku a leštění podlah za ním, luxování, otírání prachu ( několikrát denně),až po otírání listů květin.. atd. Častokrát jsem zjistila až dlouho po poledni, že jsem ještě ani nesnídala. Za sebou jsem měla kus práce, perfektně čistý byt, ale nechtěla si to přiznat, nic mi nebylo dost dobré, bakterie jsem si představovala všude, na všem a ve všem. Svou jedinou činnost - práci na počítači a vaření jsem začala zanedbávat, což se přestalo zamlouvat mému muži.Někdy jsem si totiž počítač nechala na druhý den s tím, že si „pěkně zauklízím“ celý den. Pořád jsem měla pocit nedokonalosti a špíny v našem bytě.Jan už začal tušit, že něco není v pořádku. Mému přehnanému každodennímu úklidu v bytě se už dávno nedivil, ale ač sám perfekcionalista, tak nechápal, proč dělám zbytečné věci. Nejprve vyšlo najevo pár mých donekonečna úzkostlivě cíděných drobností a pak si také všiml mých rukou.A zhrozil se.Mé ruce vypadaly už opravdu hrozně. Začala jsem si je totiž také drhnout, po každém úklidu - v utkvělé představě, že se mi po jejich povrchu prochází miliony mikrobů, které se mi všude zavrtávají a potřebují zneškodnit.Do krve jsem si ruce čistila kartáčkem na nehty a vždycky, když už se kůže znovu uzdravovala, tak jsem měla pocit, že se tam bakterie znovu objevily a zas jsem si ruce drhla a dřela, dokud jsem nebyla trochu spokojená. Manžel mi rozumně promlouval do duše a já uznala, že to dost s úklidem přeháním. Dokonce jsem se snažila to omezit, ale marně, byla to asi závislost, bylo to silnější než já a docela se mi to vymklo z rukou.Jednoho dne se Jan vrátil dřív z práce a uviděl mě, jak pláču bolestí se zaklíněnou nohou pod spadlou skříní, kterou jsem chtěla odtáhnout, protože se mi zdálo, že jsem za ní ráno neprovedla dostatečný úklid.Zareagoval tak, jak jsem to u něj nečekala. Křikem, že toho má už dost, že nejsem normální a jen si ubližuji. Odvezl mě rozčíleně do nemocnice. Pohmožděným kotníkem jsem jen odstartovala naše nesnáze.Po čase už s Janem nebyla vůbec řeč, začali jsme se hádat, protože viděl, že se vůbec nic nemění, stále stejný úklid přes den, ruce rozedrané a dokonce mě nachytal, jak v noci, unavená, otírám desinfekcí kompoty ve spíži.Čím víc bylo nesnází a hádek, tím víc jsem uklízela.Nakonec mě Jan přemluvil, abych si zašla za odborníkem, pod pohrůžkou, že se odstěhuje. Jedna návštěva stačila, aby si paní lékařka utvořila o mne obrázek. Trpíte strachem ze špíny – Mysofobií, sdělila mi. Takže už se to dalo pojmenovat, věděla jsem, že jsem vlastně nemocná.A jak to dopadlo?Ještě mnohokrát jsem byla za psycholožkou a chodila na terapie, i když.. dosud o sobě nemohu prohlásit, že jsem úplně vyléčená.Od manžela jsem se nakonec odstěhovala já, i přes mou velkou lásku k němu – anebo právě proto. Už to dál nešlo, jeho každodenní podrážděnost by mi v mé léčbě nepomohla a nechtěla jsem, abych nakonec ještě zavinila rozpad našeho manželství.Bydlím v pronajatém bytečku, Jan mě sem tam navštěvuje a mé ruce se pomalu uzdravují. Myslím, že i má mysl se uzdravuje, jelikož to už opravdu s úklidem nepřeháním.Ráda se vrátím domů, ale bude to jen tehdy, až bude můj muž opravdu cítit, že je všechno jako dřív.A když mám někdy myšlenky na velký úklid... jdu si zacvičit.Prosím v případě uveřejnění neuvádějte mé příjmení,děkuji.