Šroťáci

Když vidím například v televizi tzv. sběrače železného odpadu, kteří bezohledně likvidují kryty kanálů a elektrických sloupů, zabezpečovací zařízení železnic a výtahů a dalších jen proto, aby utržené peníze propili, lomcuje se mnou zlost. V kontrastu s takovýmto jednáním je zcela jistě příběh pana Jaroslava Machovského, přítele, se kterým žiji už 12 let, posuďte sami. Stalo se to kolem roku 1950, kdy malý Slávek chodil do třetí třídy. S kamarádem Jirkou si chodívali hrát a lumpačit do staré cihelny v Opavě, kde je občas prohnal starý hlídač pan Hurník. Jednou odpoledne našli v cihelně velkou nevybuchlou bombu. byla dlouhá asi 80 cm a pořádně těžká. Kluky napadlo, že by to byl pěkný přírůstek do školního sběru. Byli čerství pionýři a jejich škola na Jaselské ulici měla zrovna sběrovou akci. Bomba byla ale skutečně těžká a oni s ní ani nepohnuli. Počkali si tedy, až Slávkova maminka přijde domů z práce, aby jim pomohla - souhlasila. Všichni tři šli spolu zpátky do cihelny, na dřevěný vozík naložili bombu a táhli ji přes železniční trať do školy. Na nádvoří už byla velká hromada šrotu - sbíralo se tehdy kolektivně, přidali tedy bombu a těšili se, jak to škole pomůže v soutěži. Bylo už šero, podvečer, nikde ani noha. Druhý den šli kluci do školy, ale tam bylo pozdvižení! Škola byla v těsném sousedství vojenských kasáren a když si ráno vojáci všimli bomby za plotem, vyhlásili evakuaci školy a nálož odvezli do vojenského prostoru Svatá Anna ke zneškodnění. Slávek s Jirkou z toho byli tak vyděšeni, že se ani nestačili pochlubit, že ten těžký kus železa přivezli právě oni. Do školy pak přišla zpráva, že bomba byla úspěšně zneškodněna a nikomu se naštěstí nic nestalo.Slávek to vyprávěl synům a vnukům až dnes a ti se mohli potrhat smíchy, když slyšeli, jak Slávkova maminka klukům obětavě pomáhala. Maminka se totiž aktivně zapojila do každé činnosti, byla pro každou legraci, velmi šikovná - do všeho se pustila. Zkrátka, žena činu.