Slepá víra se nevyplácí

Ráda bych se s Vámi podělila o svůj životní příběh… Začátek tohoto příběhu můžeme datovat snad již do doby, kde jsem začala vnímat a poznávat svět jako takový. Narodila jsem se jako jedináček do finančně slušně situované rodiny a okolí očekávalo, že žiji bezstarostným dětským životem naplněným jak finančním zázemím tak láskou…Opak byl v jistém smyslu pravdou. Po finanční stránce jsem měla vše, co dívka mého věku může potřebovat, avšak šťastná jsem nikdy nebyla. Především matka na mne kladla tak vysoké nároky, že jsem nebyla schopna a hlavně ochotná převzít roli, jejíž náplní bylo poslušně plnit jí nedosažené sny a ambice… Můj dětský úsměv vystřídal zármutek, strach z vlastní matky. Často mne slovně napadala, bila – rukou, vařečkou,botou… vytrhávala mi vlasy… v té době mi připadala jak nějaká zlá macecha z pohádky. Neměla jsem díky ní žádné soukromí, kamarádky… Nevím, jak to popsat, ale její oblíbenou hrou byla ta, kdy mi přikládala na obličej polštář a já pak měla pocit totální bezmocnosti, pocit, že se udusím. Bylo to pro mne strašné. Otec o tomto jejím podivném chování věděl, ale nikdy nezasáhl… do dnešního dne jsem tohle nedokázala odpustit ani jednomu z nich! Jako způsob obrany jsem zvolila vzdor a lež… Ve 14ti letech jsem se pokusila poprvé si vzít život. Spolykala jsem nějaké prášky na spaní… Ty stejně jako antidepresiva měla užívat matka… léky však nebrala a ve většině případů recepty končily nevyzvednuté v odpadkovém koši… K tomuto svému kroku jsem se rodičům nikdy otevřeně nepřiznala… V 18ti letech celá situace vyvrcholila mými dvěma útěky z domu, vždy jsem se však vrátila…V 21 let jsem se natruc provdala a porodila syna. Manželství mi však vydrželo necelé dva roky. Od té doby můj syn svého otce neviděl… …útěchu a porozumění jsem postupem času začala hledat v náruči jiných mužů. Bohužel jsem měla smůlu na podvodníky zkrachovalce, jenž ze mne vylákali peníze, a když už nebylo co dávat, rozešli jsme se… Největší ránu jsem dostala před čtyřmi lety. Poznala jsem fajn klučinu, který mi dal šanci začít znovu věřit… Chyba! Byl mi nevěrný… ale to je to, co mne dnes snad bolí nejméně. Byl ve finanční tísni a já se mu snažila pomoci jak to jen šlo. Snížila jsem se i ke krádeži šperků svých rodičů… věřila jsem… možná jsem tímhle činem, který si budu už nadosmrti vyčítat, prodloužila jeho život aspoň o pár dnů, kdo ví… sáhl si na život a dobrovolně opustil tento svět… Když o tom s odstupem času přemýšlím, nikdo z nás si snad ani nedokážeme představit, jak moc se v dané situaci musel cítit sám… Když se tak probírám svým životem, mým životním omylem byla myšlenka začít společně s otcem podnikat. Mně skončila mateřská, oba rodiče přišli o práci… Nakonec jsme se rozhodli pronajmout si hospodu. Prostředky na začátek podnikání otec získal v rámci hypotečního úvěru, kdy třetí osobě prodal vlastní barák nad hlavou s tím, že on bude ten, kdo hypotéku splatí a později dům odkoupí zpět… Po roce však podnikání krachlo a my jsme šli od toho. Moje matka se začátkem našeho podnikání převzala vládu nad naší domácností, ale i nad mým synem… a to jsem neměla dovolit. Přivlastnila si ho natolik, že jsem po letech zjistila, že můj syn pomalu neví, kam patří, co vlastně slovo máma znamená. Kdykoliv jsem chtěla být aspoň chvíli se svým synem, neobešlo se to bez hádek, křiku, výčitek… Byla jsem zoufalá, věděla jsem, že tohle je špatně, ale jelikož jsem dlouhou dobu byla jako jediná výdělečně činná, neměla jsem odvahu jakkoliv odporovat a tuhle pohromu jsem mlčky pozorovala z povzdálí… Přemýšlela jsem jak z tohohle začarovaného kruhu ven a nakonec jsem se pro podnikání rozhodla i já. Otevřela jsem si malé nakladatelství, zaměřené na reklamní činnost –letáky, brožury, kalendáře, pohlednice… Firma ale neprosperovala podle mých představ a já cítila, že se potápím… Psychicky jsem se zhroutila a v rámci dobrovolné hospitalizace jsem skončila na otevřeném oddělení psychiatrické léčebny – rodiče s hospitalizací rezolutně nesouhlasili a požadovali mé okamžité propuštění, já jsem však odmítla… Prosila jsem je však o pomoc! Přiznala jsem se, že firma neprosperuje a poprosila je o zapůjčení peněz s tím, že poplatím stávající dluhy a svou podnikatelskou činnost ukončím… Toto odmítli s řešením, že otec převezme vedení firmy i se závazky a já mohu z firmy tedy odejít. Firma díky poradě s účetní firmy zůstala i nadále na mé jméno. Neměla jsem na vybranou a musela jsem souhlasit. Pár měsíců byl klid a já si našla stabilní, slušně placené zaměstnání… pak přišel ale zlom. Otec přišel s tím, že firmě se krátkodobě přestalo dařit a já jsem jediná ta, kdo může pomoci. Na své jméno jsem si vzala několik dalších půjček… V prosinci 2008 firma krachla a otec svou činnost ukončil… S postupem času se ukázalo, že těch problémů, jenž po otci zůstalo, je daleko více. Vyhýbal se komunikaci s hlavním mým věřitelem a já bez jakékoliv informace zjistila, že z ničehožnic mám exekuci na plat, že musím splácet veškeré pohledávky na mé jméno… dluh se vyšplhal na částku okolo 800 tis. Byla to z části má chyba způsobená mou nenapravitelnou důvěřivostí… i vůči vlastní rodině… Otec měl zpočátku snahu pomoci celou situaci řešit… investoval do různých fondů, věřil na zázrak… Nakonec si vymyslel pohádku o existenci téměř 6 milionů. Tyto peníze prý získal zhodnocením investice někde v zahraničí a mne i matku přesvědčoval, ať ještě vydržíme, že vše se vyřeší… V té době jsem naštěstí už vedle sebe měla člověka, který od prvopočátku znal celý můj příběh a stal se mým životním partnerem a oporou. Díky němu jsem se vrátila nohama na zem a našla v sobě odvahu vzepřít se! Pronajali jsme si spolu byt, od února s námi žije i můj syn… Pohádka o 6 milionech však nabírala nový děj… došlo to tak daleko, že otec předstíral telefonáty s bankovními úředníky, manažery… předstíral cesty do Prahy… zakládal si falešné emailové adresy… Matka mu nadále slepě věřila, ovšem já už nikoliv. Snažila jsem se všemožnými způsoby najít způsob jak pravdu najít… Nakonec jsem si dokázala přes internet vyhledat platný kontakt na člověka, který měl být pro otce oporou, spřízněnou duší, mozkem celé té pohádky… A nestačila jsem se divit… Všechno to byla jedna velká lež! Nevím, co teď budu dělat dál… Hledám východisko jak celou situaci vyřešit a přitom vést klidný a důstojný život… Co říci závěrem… Slepá víra se nevyplácí!