Procházky dvojího rozměru

Naše milé procházky s Natálkou začaly nabírat jiný rozměr... Máme dva druhy - jeden připomínající "indiánský běh" (deset kroků chůze, deset kroků běh), druhý lenochodí, kdy převážně vyčkávám, kdy se malá pohne a udělá další krok. Není tak vážně problém strávit venku naší každodenní dvouhodinovku.
Začala mi totiž zdrhat (nejlépe opačným směrem, jakým potřebuju) a to celkem velkou rychlostí.... Jako musím říct, že někdy z toho mám smíšené pocity... Pohled na vzdalujícího se trpaslíka s obrovskou kymácející bambulí na čepici, kmitající malé nožičky je úsměvný, ale s uvědoměním si, že je to moje holčička, která prchá do neznáma, musím sprintovat. Čímž je ta malá cácorka zjevně pobavena do doby, než ji lapím, čapnu za ruku a začnu s káráním... Určitě jsem v tu chvíli pro ni v její hlavičce hrozná matka, která kazí takovou srandu.
Tak mě napadá, že takovéto situlace zažiju ještě několikrát v době budoucí, za pár let... V období puberty, v období vkročení do jejího vlastního samostatného života... Vím, že bude těžší ji dohonit (pokud na mě nepočká), těžší ji vzít za ruku a vést cestou, kde ji nikdo a nic neublíží....
Druhá varianta je ta, že během naší "výpravy" všechno zkoumá, tak na jednom místě setrváváme i několik minut. Nechávám ji objevovat svět, přitom po očku sleduji okolí, hledám další záchytný bod, který by ji mohl zaujmout a přimět ujít další kus cesty.
Na tyto naše průzkumné procházky jsem se musela tuhle zimu řádně vybavit. Obalit jednak nervy - trpělivostí, diplomacií a
obalit i sebe - čepicí, několika vrstvami oblečení, rukavicemi, kozačky vyměnit za teplé boty bez podpadku... Přičem jsem si vzpomněla na dobu mého dětství a dospívání, kdy jsem razantně odmítala nosit čepici, spodní košilku, punčocháče pod kalhoty... "Jojo maminko - zase jsi měla pravdu, zase došlo na tvá slova."
Tvrzení žen, že nemají co na sebe přesto, že jim skříň praská ve švech, je v mém případě naprostá pravda. Elegantní hadříky, botky na vysokém podpadku zabírají už tři roky místo a počítám s tím, že dalších pár let tam budou ještě "odpočívat" (nikoli však doufám navěky). Ještě, že se móda vrací. Paradoxem je, že deset párů střevíčků v klidu nahradí jedny botasky a celou skříň momentálně "nevhodného" oblečení rifle, dvě teplákovky a pár triček... V tomto případě platí, že méně znamená více.
S Natynkou se tak vlastně vracím do dětství - hraju si na písku, na schovku, na honěnou... Je mi vcelku jedno, co si myslí okolí, protože to je v tu chvíli svět nás dvou... Je to osvobozující. Rozdíl je akorát v tom, že ona je to malinké bezstarostné dítko, které nic netuší a já velké s tíhou vědomí...