Poznání života

Po absolovování základní školy jsem nastoupil do učení v učilišti nedalekého města. Učil jsem se průměrně, řemeslo mě bavilo, rovněž na učilišti jsem neměl žádné problémy.Byl jsem v té době obyčejný kluk, který byl pro každou lumpárnu a žert. Životní zkušenosti jsem neměl žádné a představy o životě trošku nadnesené. To jsem ještě netušil, že v druhém ročníku se můj život podstatně změní a to nejen v chápání , ale i rozpoznávání povah lidí , kteří mě obklopovali. Nemoc mě dokázala poznat to, co je utrpení, beznaděj a bolest. To všechno jsem zatím moc nepoznal. Protože budova učiliště byla malá, sdíleli jsme naši třídu společně na vyučování střídavě s nižším ročníkem. Naší povinností však bylo tuto třídu před odchodem vždy uklidit a tak se to někdy neobešlo bez spěchu, aby jsme stihli autobusy a vlaky domů. Jednou se vyučování druhé třídy v naší třídě protáhlo a my jsme čekali nedočkavě v předsálí až skončí vyučování. Bylo nám jasné že nám spoje ujedou a že se pěkně otmíme. Posléze se po delší době otevřely dveře, vyšel náš třídní učitel a za ním houf spolužáků. My jsme se naopak nahrnuli dovnitř, abychom vše dohonili a uklidili třídu. Neobešlo se to bez roztrpčených poznámek ke kamarádům. Také já jsem něco prohodil v tom smyslu : "to je dost, že už jdete,, ! Najednou po delší době, kdy už jsem byl dávno ve třídě, jsem ze zadu od někoho dostal obrovskou a nečekanou facku. Byl to třídní učitel.Dost jsem to nečekal a lekl se. "Za co,, ? Nejsem si ničeho vědom. Učitel řekl jediné slovo: " však ty víš ,, a odešel. Až později, kdy jsem nad celou příhodou přemýšlel, mě to došlo a také jsem měl najednou dostatek času. Za týden na to, těsně před vánoci mě přepadly obrovské bolesti hlavy a vysoké horečky, které bych rozhodně nikomu nepřál. Druhý den jsem se po bezesné noci probudil s ochrnutou půlkou obličeje. Místní lékař mě poslal na vyšetření do nemocnice. Už jako mátoha jsem se pěšky doplazil do okresní nemocnice. Zde lékaři konstatovali, že mám obrnu lícního nervu a ochrnutý trojklanný nerv v obličeji a že léčení si vyžádá delší dobu. V mých 17 letech zde ještě takto postiženého pacienta neměli. Přesto se ani přesně nevědělo, od čeho mohla nemoc vzniknout. Jedním z dohadů bylo že to je například z úleku, nebo prochladnutí obličeje. Vypadal jsem hrozně. Jedno oko přivřené, půlku obličeje pokleslou, včetně obočí. Při jídle mě všechno teklo z pusy. Nemohl jsem pomalu ani mluvit, ani usmát, natož se na někoho zamračit. K tomu jsem byl ve strašném psychickém rozpoložení, že jsem vůbec nemohl spát. Byl jsem nucen užívat prášky na spaní. Zdravý a najednou takto postižený, ale pouze v obličeji. Nastaly dlouhé doby léčení, zábalů, rahabilitace. Všichni se ke mě chovali velice ohleduplně a mile. U lékařů , sester i pacientů jsem byl jejich klukem a zároveň synem.Mohl jsem se v nemocnici ukousat nudou z dlouhé chvíle. Najednou bylo moře času na četbu, rozjímání, přemýšlení a ostatní věci. Později jsem pomáhal zdravotnickému personálu a pacientům. Abych se alespoň dostal mimo zamřížovaná okna nemocnice, roznášel jsem po odděleních mimo budovu různé zprávy od lékařů i vzorky pro lékařské testy. Na našem i ženském oddělení jsem z dlouhé chvíle roznášel čaj, zaléval květiny, pomáhal převlékat postele a podával ležícím pacientům obědy a večeře. To, co jsem v těchto letech kolem sebe viděl, bylo skličující, protože zde byli umístěni samí těžcí pacienti, postižení mrtvicí, krvácením do mozku, se zánětem mozkovývh blan, po úrazech i dopravních nehodách. Velice často docházelo i přes snahu lékařů k úmrtí. Byl jsem několikrát u toho, kdy pacient zápasil se smrtí a jeho ruka mimoděk hledala kdesi v prázdnu oporu a pomoc v poslední chvíli. Tuto ruku jsem vždy pohladil a neodmítl. Já, v podstatě jinak zdravý jsem měl na vše najednou úplně jiný pohled. Na život, na nemoc, na bolest a utrpení lidí. Na to si musí každý zvyknout. V první řadě jsem se snažil alespoń svou pílí a houževnatostí svou nemoc zlepšit, ale ochrnutí se přes snahu lékařů nelepšilo. Po dvou měsících při vizitě mi primář blízkého rehabilitačního ústavu řekl: " mladej, já si tě vezmu sebou a dostanu tě z toho.Ty budeš můj osobní velký případ,, . Byl jsem tedy přestěhován do rehabilitačního ústavu, který byl shodou okolností ve městě, kde jsem se učil řemeslu. Však také bylo vidět z oken náš tovární komín, po které se mě tolik stýskalo. Součástí léčby byla opět rehabilitace, zábaly, rozcvičování nervů v obličeji pomocí el. impulzů. Opět jsem se učil ovládat obličej, mluvit, smát se i třeba pusou zapískat. A to vše se nekonečně táhlo v čase, krerý se pomalu vlekl. Jaký to byl zázrak, když se v obličeji objevily první příznaky záškubů. I pan primař měl obrovskou radost. Často mě navštěvovali spolužáci. Nikomu z nich můj stav nevadil. Dokonce přišel i třídní učitel a omlouval se mi.Domníval se totiž, že mnou prohozená věta patřila jemu. Já to však tak nebra, stejně jsem mu dávno odpustil. Primář dodržel své osobní slovo. Můj stav se stále lepšil, prakticky jsem po půl roce byl vyléčen, ale zároveň moudřejší o spoustu životních zkušeností. Prošel jsem svou vlastní školou života, pochopil jsem a snažil se pochopit utrpení druhých a snažit se jim pomoci. Je to moje tajemství, které vám nyní prozrazuji. Nyní nikdo nepozná, že jsem byl ochrnut. Stále i po letech vzpomínám na ty milé lidi po nemocnicích, vzláště dobrého a trpělivého primáře, kterému jsem ani pořádně nepoděkoval. A jaký je konec příběhu? Primář násilně ukončil svůj život, třídní učitel nečekaně zemřel v cizině. Nikdy na ně nezapomenu.Já jsem šťastně ženat a mám své milované děti a vnoučky.