Neposedné dveře

Stalo se to krátce před půl čtvrtou, jednoho dubnového odpoledne. Jelikož mě sklátila chřipka, užívala jsem si už druhý den teplého pelíšku a odpočinku. Zrovna jsem ulehla ke svému oblíbenému seriálu a ponořila se do děje, když mi začal na nočním stolku vyzvánět mobil. Nic neobvyklého – za dobu, co jsem marodila, se mi spolužačka pokoušela dovolat několikrát. Ovšem zarazil mě vyzváněcí tón. Nepatřil spolužačce, ale babičce.Na tom by nebylo nic divného, jen kdyby mě od ní nedělily dvě desítky schodů a pár metru podlahy. V první chvilce mě napadlo, že asi omylem zmáčkla tlačítko na svém, ještě ne dobře ovládaném mobilu, tak jsem vystartovala z postele s myšlenkou, že k ní raději zajdu a vyřešíme to osobně. V půlce cesty jsem ale hovor přijala. Ani nevím proč, vždyť už jsem stála na schodech. Její slova mi nedávala smysl.Napřed jsem nevěděla, které dveře nejdou podle jejích slov otevřít, protože před necelou půlhodinou jsem si u ní půjčovala noviny a všechno bylo v pořádku. „No, jak jsi odešla, tak ty dveře už nejdou otevřít…je doma taťka? Řekni mu, ať přijde, ať se je pokusí otevřít.“ ozvalo se z telefonu. To už jsem stála pod schody a gestikulovala směrem k nechápajícímu taťkovi. Babiččin hlas bylo slyšet i přes prosklené dveře, od kterých nás dělilo jen pár kroků. „Co je?“ taťka pořád nevěděl, co se od něho žádá. Chtělo se mi smát a zároveň jsem si uvědomovala vážnost situace.„Nejdou otevřít dveře a babička s dědou zůstali zavření v jídelně.“ Otec zkusil dveřmi trhnout – nic, škubnout – nepovolily. „Asi prasklo pérko a ten jazýček zaskočil.“ radil přes dveře děda, kterému se, jak jsem se později dozvěděla, chtělo na záchod. Potichu jsem se chichotala při pomyšlení, že by snad prarodiče museli vylézt oknem, ale zároveň mi celá situace připadala směšná až absurdní. Spíš jsem brala jako automatické, že taťka dveře otevře. Nedařilo se. „To drží jak přilepené.“ konstatovala babička. Když se pak mamka zajímala, co se stalo, nezmohla jsem se na odpověď, jen na salvu smíchu po každé slabice. Ten smích prokládaly slzy, které se mi samy vloudily do očí.Dveře držely ještě dobrých patnáct minut, takže ze seriálu nebylo nic. Už jsem pomalu ani nevěřila, že povolí, ale to bylo v tu chvíli moje největší přání. Otec použil velice hrubé prostředky, než je otevřel! Zlomil při tom šroubovák, dveře zničil a „futra“ po jeho zákroku vypadají poněkud ohlodaně. Ulevilo se mi, když jsme „vězně“ vysvobodili. Hlavně proto, že osudné zavření jsem vlastně způsobila já a nevědomky prarodiče uvěznila do pasti ve vlastním domě.Ještě teď se směji, když si na tuhle scénu vzpomenu, a dveře u babičky budu radši už jen přivírat.