Můj přítel slimák

Nejsem žádná velká zahradnice a tak debaty rozezlených sousedů na téma slimáci jsem brala s rezervou. Až do doby kdy jsem nasázela sazenice okurek, salátu, vysela semínka ředkviček a mrkve. Plahočila jsem se po léta neobdělávané hroudě celé dny a když se první rostlinky zazelenaly měla jsem z nich větší radost než z Ježíška. Jen pár dní mi vydržela moje euforie. Ráno jsem na záhonu našla nevábné slizké cestičky a sem tam olepený lístek na sazenicích. Co s tím? Sousedé radili nejspolehlivější metody jak se škůdce zbavit ,ale ten odolával. Nepomohlo jehličí ani granule. Nezabrala káva ani majoránka a moje úroda brala za své. Divné však bylo, že jsem žádného slimáka ráno na záhonku nenašla. Vždy jen cestičky mizící v trávě. Moje zoufalství dostoupilo vrcholu spolu s další sežranou sazenicí. Vtom mě bleskl hlavou geniální nápad.Já si na toho zmetka počkám!!! Vyzbrojena baterkou, barvou ve spreji a zakuklená v pláštěnce, protože začínalo krápat, usadila jsem se na lavičku a číhala. Někdy po půlnoci mě přemohl spánek. Ráno bylo děsivé: mé tělo v křeči z nepohodlné polohy a slimák si pozval snad celé své příbuzenstvo na lukulské hody právě na můj záhon. Ředkvičky a salát spásli jako hejno kobylek a mě zbyly jen oči pro pláč. Moje srdce se upnulo k okurkám. Opečovávala jsem je, hlídala jako oko v hlavě a naivně doufala, že se ty potvory minule tak nacpali že až do zimy hlad mít nebudou. Několik dní mě v mé víře slimák ponechal a potom znova udeřil. Nacpal se ale jako sud a ráno nestihl zmizet. Vrhla jsem se k tomu nepříteli s barvou v ruce a jala se ho ničit. Protože do ruky bych ho nevzala a napíchnout ho na klacek bych ho nedokázala připadala mi barva jako nejjistější řešení. Vystresovaná z dopadení pachatele jsem omylem barvu nastříkala na zbylé sazenice, částečně i na sebe a až na konec na vetřelce. Ten se ve smrtelné křeči chvěl až jsem musela odejít. Seděla jsem doma a úplně vystresovaná brečela, co jsem to za člověka, že dokážu takhle zákeřně zabít bezbranné zvíře. Po hodině jsem se smetáčkem a lopatkou šla to ubožátko pohřbít. Jaké bylo moje překvapení, když v zaschlé barvě žádný slimák nebyl. To nebyla smrtelná křeč co ten zmetek prožíval, to byl zřejmě záchvat smíchu. Ten večer mi na oplátku sežral zbytek sazenic a na trvalo se přestěhoval k sousedům zahrádkářům. Já zasela travní semeno, které občas posekám sekačkou a tím moje zahrádkaření končí. Občas se zahradou protáhne slimák s červeným pruhem na zádech. Koukneme po sobě jako dva spiklenci a jdeme si každý svou cestou. Ač tak malinký, v boji se mnou vyhrál na plný čáře. Zeleninu kupuji v marketu a téma slimáci mě nemůže absolutně rozházet.