Moje milovaná maminka

Jsme 3 sourozenci, já jsem nejstarší, po 4 letech se narodil bratr Honza a pak další bratr Petr. Naše maminka byla moc hodná, život ale vůbec lehký neměla. Příběh, který zde popisuji, mě moc tíží na srdci, těžko se s jednáním svých bratrů smířím a hlavně to, jak se zachovali, stále nedokážu pochopit. Petr odešel do Prahy úderem své plnoletosti a pak už se k mamince moc neznal. Já se vdala, vychovala 2 syny. Bratr Honza se pak oženil, narodila se jim Natálka, po 2 letech Anička a po dalších 2 letech Honzík.

Problémy začaly už po narození Natálky, protože on i jeho manželka měli „kladný“ vztah k alkoholu a to se nezměnilo několik let. Mockrát přes den jim byla maminka dobrá, aby se jim o děti postarala a půjčovala jim peníze, které už ale nikdy zpět nedostala. Horší bylo, když nastal problém ve večerních, ale i nočních hodinách, to jsem na druhý konec města letěla já a konejšila děti, protože u nich nastala „itálie“ a děti samozřejmě brečely. Tyto situace trvaly několik let a opakovaly se stále dokola, někdy i za asistence policie. Děti byly samozřejmě vystrašené a vystresované a trvalo hodně dlouho, než se trošku zklidnily a aspoň na chvilku usnuly. V době, kdy měli jen Natálku, skončila bratrova manželka v nemocnici s otravou alkoholem a ani druhé těhotenství nebyl pro ni důvodem k tomu, aby alkohol nepila.
Maminka dostala přidělený byt v domě s pečovatelskou službou a tak jsem vše pobalila, přestěhovala jsem ji a zase vše vybalila a uklidila. Byla jsem ráda, že má maminka alespoň péči přes den. Když jsem šla z práce, vždycky jsem se u ní zastavila, daly jsme si čajík nebo kafíčko a popovídaly si, maminka ovšem důsledkem nemoci postupně přestávala i mluvit a zdravotní stav se zhoršoval. Jednoho dne mi ráno v 8 hod. zvonil v práci tel., volala z pečovateláku, že se na maminku nemůžou dobouchat a odemknout si nemůžou, protože nechala klíč v zámku. Za asistence policie a záchranky jsme byt otevřeli a maminku jsem našla na ležet zemi, ležela tam od večera a nemohla vstát a já byla šťastná, že jinak jí nic nebylo. Nikdo z bratrovy rodiny ji ale navštívit nechodil, vlastně chodil, ale pouze v den, kdy mamince chodil důchod, párkrát se i stalo, že jsem zrovna byla u maminky ve chvíli, kdy přišel někdo z dětí se slovy: „Naši mě posílají, jestli jim půjčíš peníze…“ Ovšem nikdy mamince nic nevrátili. A protože se zdravotní stav maminky zhoršoval, domluvila jsem se s ředitelkou peč.domu, že peníze budu mít u sebe já a cokoliv bude potřeba, stačí říct. Když viděli, že již nemají možnost dostat peníze, přestala je maminka, která pro ně tolik udělala, zajímat.

Pak přišla doba, kdy už maminka nemohla zůstávat sama doma ani přes den, ani v noci. Tehdy jsem zvažovala, že bych opustila práci a věnovala mamince celodenní péči, a protože se situace musela řešit neodkladně, po dohodě s naší výbornou obvodní lékařkou byla zatím maminka umístěna do LDN v našem městě. Chodila jsem za ní každý den, brávala jsem ji na vozíčku na procházky, poseděly jsme venku, zašly jsme na kafíčko, na které se vždycky těšila a já se vždycky při odchodu, kdy mi maminka s úsměvem na tváři zamávala, musela přemáhat, aby nepoznala, že se mi derou slzy do očí. Bylo to náročné období, mám i práci časově náročnou, navíc se objevily i u mne zdravotní problémy, ale dala bych cokoliv za to, kdyby se čas dal vrátit a maminka tu byla se mnou. A pak nastaly dny, kdy jsem seděla u její postele, povídala si s ní, přestože jsem věděla, že mě moc nevnímá a bylo mi hrozně a slzy nešly zadržet. Přišla jsem domů a připravila jsem zase nějakou dobrotu, kterou jsem jí donesla druhý den. A tak jsem i jeden pátek večer upekla a připravila nějaké ty dobroty na sobotu pro maminku /i když v té době už maminka ani moc nejedla/ ale…večer asi 3 hodiny po mém odchodu od maminky zazvonil mobil, na kterém se ukázalo tel.číslo lékařky, koukala jsem na dispej a nechtělo se mi telefon zvednout…Tušila jsem zprávu, tu nejhorší, která mohla přijít. I teď přes slzy nevidím na psaní.

Druhý den bylo potřeba vyřizovat vše, co se muselo vyřídit.

Smuteční parte jsem samozřejmě zaslala i oběma bratrům. Petr nereagoval a Honza, který s rodinou bydlel pár kroků od maminky, na první parte také nereagoval a protože jsem zjistila, že se stěhoval, ale zůstal ve stejné ulici, poslala jsem oznámení znovu na starou i novou adresu, od doručovatelky vím, že mu obálky byly doručeny. Bohužel zachovali se tak, jak já nikdy nedokážu pochopit. Dokud maminka mohla dávat a starat se, byla jim dobrá, když už nemohla…vykašlali se na ni. Neviděli ji poslední 2 roky a druhý bratr 3 roky jejího života, ani na pohřeb nepřišli, přestože parte jsem jim poslala, nevědí, kde je pochovaná, nepřinesou ani kytičku a nezapálí svíčku, protože nevědí kam...

Co bych za to dala, kdyby tu ještě se mnou byla, nikdy na tebe, maminko, nezapomenu.

To, že brácha nemluví se mnou, já nějak „přežiju“, i když mě to samozřejmě mrzí, asi se bojí, že bych mohla chtít i po těch letech zpět peníze, které mi stále dluží, ale to, jak se zachovali oba sourozenci, na to zapomenout snad ani nejde. A maminka si takové chování od nich nezasloužila.
Irena Třesohlavá