Malé - velké děti - jak si žijou

"Malé - velké děti - jak si žijou"... tak by se dal nazvat příběh, který Vám napíši. Mám strýce, jmenuje se Ivan a je mu 40 let a je mentálně postižený. Jako malé dítě bydlel doma u rodičů, pak ho s těžkým srdcem, kvůli tíživé situaci v té době, musela moje babička a Ivanova matka dát do ústavu do Kyjova. Tam si zvykl, je tam strašně moc rád, miluje své "tety" a jakmile si Ivana vezmeme domů na prázdniny a vzpomeneme některou tetu, oči se mu rozzáří...Po měsíci ho ale jeho druhý domov v Kyjově už táhne zpět a my jej tam "vrátíme" a on tam jede rád, rád se vrací mezi své kamarády... Teď, když jsme si jeli pro Ivana, neodolala jsem a vyfotila jejich bydlení, výtvory, bazény, kurty, jejich zábavu, jejich svět... Až mě zamrazilo, jak jsou takoví kluci, kteří neumí třeba ani mluvit, chodit, psát nebo číst šikovní. To, co tvoří oni, leckdy nestvoří ani obyčejný člověk, který vystudoval bůhví jaké školy!!! Různé postavičky, vázičky, zvonečky, košíky... dalo by se toho spousta vyjmenovat... Každý rok mívají besídky, na které je s obrovskou trpělivostí jejich tety připravují, učí je básničky, písničky, taneční kroky a když pak vidíte radost v očích těch našich malých velkých raubířů, že se jim to povedlo a obecenstvo tleská... do očí se Vám derou slzy. Jak málo stačí, aby byl člověk spokojený a šťastný, a to díky vychovatelkám, které se jim s láskou věnují po dlouhá léta....