klíče

Je to už víc jak dvacet let, bylo mi sedmnáct bydlela jsem s matkou a dvěma bratry v desátém patře v paneláku v pražských Ďáblicích a chodila jsem s Mírou. Míra se rodičům vůbec nelíbil, byl o sedm let starší, nevyučený frajírek a co jsem tajila, před nedávnem se vrátil z vězení, za tehdy trestný čin „spekulace“ což znamenalo prodej poukázek do Tuzexu, takzvaných Bonů.Když se moje matka dozvěděla, s kým její nezletilá dcera chodí, její reakce byla dost bouřlivá. Vyrazila do vilové zástavby, kde Mirek s rodiči bydlel a když nikdo neotvíral, začala do oken házet kameny, po chvíli vykoukla paní v natáčkách a upozornila ji, že Mirkova rodina bydlí v domě vedle.Přes tyto bouřlivé začátky se z nás nakonec stala partnerská dvojice na několik let. Nevím, jak je to v ostatních rodinách, ale nám se jako dětem mnohokrát podařilo ztratit klíče nebo si zabouchnout dveře. Mobily pochopitelně neexistovaly, tak jsme se velice brzy naučili, s tichým svolením matky si zacvaknuté dveře otevřít pomocí šroubováku. Tehdy žádné bezpečnostní vložky nebyly, tak stačilo odšroubovat čtyři šroubky, pootočit a člověk byl doma.Sama jsem takto otevírala dveře mnohokrát. Jenže všechno někdy končí a jednoho dne se i u nás objevila na dveřích nová vložka. A na té už žádné šroubky z vnější strany nebyly.Samozřejmě jsem to byla já, komu se podařilo dveře s novým zámkem zaklapnout. A abych to ještě vylepšila, klíč zůstal v opačné straně dveří. Čekat na matku s klíči nemělo smysl, volat zámečníka mně nenapadlo, tak jsem honem běžela za Mírou. Společně jsme vymysleli, že by bylo možné byt otevřít, pokud by se mu povedlo vylézt z balkonu v devátém patře na náš balkon. V bytě pod námi bydleli manželé se synem a starou babičkou. Pána jsem moc neznala, paní ale byla velice nepříjemná. Měli jsme ale štěstí, doma byla pouze babička, nejprve moc nechápala co po ní chceme, ale na balkon nás nakonec pustila.Balkonová římsa ale byla plná truhlíků s muškáty, dodnes vidím babičku jak lomí rukama a říká „ Mladý muži hlavně nepošlapte ty pelargonie, snacha by nadávala!“A pak už jen Mirkovi nohy, houpající se v té hrozné výšce. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem se tak bála toho, co řekne matka , že jsem si vůbec neuvědomila, že celá tahle akce mohla velice špatně dopadnout, vždyť Míra nebyl žádný sportovec. Naštěstí vše dopadlo dobře a za chvíli už stál Mira ve dveřích s klíči v ruce. Nemohu říct, že by se mi od té doby nepovedlo si zaklapnout byt, ale podobnými kaskadérskými kousky to už rozhodně neřeším.Dnes už máme každý svoji rodinu, ale vždy se rádi vidíme a stále si máme o čem povídat.