Kájinka

Kájinka je moje zlatíčko - a přitom stačilo tak málo a bylo tomu jinak. Přišla totiž nečekaně. Stěhovali jsme se do Prahy a Matýskovi bylo půl roku,když jsem zjistila, že jsem těhotná. Na tom by zas až tak moc nebylo kdybych doma neměla ještě tříletou Lucinku, pětiletého Dominu a osmiletou Marťu. Chtěla jsem si teprve v Praze najít doktora a nechat si napsat antikoncepci.Bohužel jsem to nestihla. Říkala jsem si že je to bláznovství,do bytu 2+1 nás už tak bylo dost. S přítelem jsme to probírali a to nejhlavnější jsem řekla já. Nejde to! Už tak to byla honička a Matýsek je moc malej a bude mně potřebovat. Domluvila jsem si termín na sepsání žádosti o potrat. Čím víc se blížil ten den,tím víc jsem byla nervoznější.Nakonec jsem to nedokázala. Je mi jedno jak smýšlí jiní, já jsem ten život zmařit nedokázala. Říkala jsem si že dám to mimčo k adopci, je přeci hodně lidí, kterým by udělalo radost. Měla jsem frmol. Marťa šla do školy, začaly rýmy,kašle a já jsem to pořád odkládala. Když jsem se konečně chtěla objednat, k mému překvapení to byl problém. Asi po sedmi pokusech jsem to vzdala. Říkala jsem si,že dám mimi po narození do Babyboxu. Nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, vím že mám děti zdravé a věřila jsem tomu, že to zvládnu. Den ode dne ve mě klíčila pochybnost. Věděla jsem že to obrečím, ale bála jsem si to přiznat. Přítel mě překvapil nějak před vánoci. Přišel z práce a řekl : TAK NÁS BUDE SEDM NO A CO! O JEDNO VÍC, TO UŽ SE NEPOZNÁ! Spadl mi obrovský kámen ze srdce a přiznám se, že mě překvapil. Přestože vím jak děti miluje, že jim dá první poslední a dost je rozmazluje, myslela jsem si,že je s tím smířený. Asi měl stejné pocity jako já a stejně se jich asi bál. Není to lehké. Když jdu se všemi ven, lidé se po nás otáčejí, jako by jsme byli z jiné planety. Někteří si myslí, že jim nemůžeme dát to,co jiní rodiče. Je to nesmysl!! Matýsek má doma třeba sbírku hraček od Fishera. Tatínkovi se to zalíbilo a tak máme doma snad vše co se u nás prodává. A tak je to se vším. Myslím si naopak, že některé děti by mohly těm našim závidět. Ale zpět ke Kájince. Když na mě přišly bolesti, byl tatínek v práci. Celý den jsem na sobě nedávala nic znát a když přišel, nechala jsem ho v klidu navečeřet a teprve jsem mu to řekla. Donutil mě zavolat sanitku, kde jsem se domluvila, že je ještě čas a že se osprchuji a pak teprve pojedu. Když jsem domluvila,najednou jsem měla takové stahy, že jsem neměla sílu si tu sprchu dát. Šli jsme počkat před dům a najednou jsem poznala, že je to tady. Přítel mě již nechtěl brát domů a ujišťoval mě, že už jsou tady.Přijet o pět minut déle a rodím na ulici. Sanitka se rozjela a hned zastavila (v zatáčce).Osud definitivně rozhodl, že si Kájinku nechám. Nedopřál mě možnost, abych si to náhodou ještě nerozmyslela. Když jsem Kájinku držela cestou do nemocnice v náručí, věděla jsem že jsem se rozhodla správně. Doma jí všichni přivítali nádherně, dokonce i Matýsek. Ze začátku známí volali a ptali se co dělá Kája Zatáčková? :-)Zvládám to úplně stejně, lidé po nás koukají ještě víc udiveněji, ale jinak se zas tak moc nezměnilo. Když jdu večer zkontrolovat děti do postelí a vidím těch pět obličejíčků, je to ten nejkrásnější pocit, co znám.Jestli to čte maminka, která stojí před stejným rozhodnutím, tak to prosím zvažte.Všechno se dá zvládnout a stojí to zato !!!