Jak se nám prodražila dovolená v Rakousku

„Miláčku, našla jsem na slevomatu třídenní pobyt v Tyrolských Alpách. Tam je úžasně, musím to koupit. Stojí to jen tři a půl tisíce pro oba. Máme tam i polopenzi, saunu, jízdenku na lanovku,“ přemlouvala jsem přítele. „No jak myslíš, mě je to jedno.“

Tak jsme tedy vybaveni několika řízky a karbanátky na cestu vyrazili. Pár kilometrů za Prahou se příteli vypnul z ničeho nic telefon s GPS a už nešel zapnout. „Neboj, zlato, to bude dobrý, nabiješ ho za chvíli v pensionu,“ uklidňovala jsem přítele a zpívala jsem si.

Už jsme byly na půl cesty na dálnici z Lince do Salcburku, když v tu auto začalo táhnout doprava. Okamžitě jsme zajeli ke krajnici, nasadily vesty a vyběhli se podívat na píchlou pneumatiku. Ale pneumatika se svlékla na půl z ráfku. Uklidnila jsem se, vydýchala a vytáhla zelenou kartu, kde bylo číslo na asistenční službu. Po hovoru s pojišťovnou, kdy mi sdělili, že nám to jen zorganizují, ale v hotovosti máme zaplatit 240 eur.

Pán z odtahovky nás zavezl do servisu, kde byl i bankomat Raiffeisen bank. Odechla jsem si, protože jsme s sebou měli jen pár euro – v dnešní době je přežitek měnit eura – zněla mi mámina slova v uších. „Výměna pneu Vás bude stát „JEN“ 70 eur.“ Zase jsem vše rozdýchávala a chtěla mít zaplaceno a už být v hotelu. U výběru peněz jsem volala ještě do hotelu, že se zdržíme. „V pohodě, počkáme na vás, ale o večeři jste bohužel přišli.“ To bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Stejně jsem měla pěkně stažený žaludek. Bankomat mi ale napsal: Operation unmoglich, což znamená, že operace je nemožná, a že mám odebrat kartu. Tak jsem opět volala. Tentokrát do banky, kde ani nevěděli co je špatně, ať vyzkouším zítra jiný bankomat.

Majitel odtahovky si rval vlasy stejně jako já a řekl mi, že naložíme auto a pojedeme do další vesnice. „Miláčku, ať se probudím hned z toho ošklivého snu, prosím“ zoufala jsem a bořila hlavu do přítelovi paže. „Hele, on tu má nabíječku“ - v češtině se zeptal jestli může, pan z odtahovky jen kývnul a já se začala smát navzdory šílené situaci. Až ve třetí vesnici byly dva bankomaty odlišných bank. Až poslední pokus u národní banky byl ten správný. Pak nám došel benzín, smrděla nám ta druhá pneumatika a ještě šíleně pršelo a před námi se objevila cedule: „Willkomen in Bundes Republik Deutschland“ , „Munchen 256 km“. „To je vtip lásko ne“, otočila jsem se na přítele.
Nakonec se přítelův mobil znovu zapnul a hotel jsme našli celkem lehce. Usedli jsme společně s majiteli ke stolu. Objednali jsme si pivo a k tomu jsme dostali ještě večeři - „Nám vás bylo tak líto, že jsme vám ji nechali.“ Můj přítel mi jen přikázal: „Jez, je to ta nejdražší večeře, na které jsme kdy byli a na které kdy budeme,“ a mrknul na mě.