Jak jsem dělala frajerku

J a k j s e m d ě l a l a f r a j e r k u __________________________________ Byli jsme na návštěvě u rodičů mého manžela. Tatínek zavedl řeč o dovolené a vyslovil přání, že by chtěl jet někam k moři, ale nejraději autobusem. Prý může v klidu pozorovat okolní svět a nemusí se věrnost řízení. Když řekl, jakým prostředkem by chtěl cestovat a proč, tak jsem udělala odporný „obličej,“ že mě by ani nenapadlo, abych se 20 hodin někde tloukla a pak vypadla z autobusu v nepoužitelném stavu: ,, Na to já jsem již moc rozmazlená.“ řekla jsem rezolutně a pokračovala jsem v obhajování svého: ,, Taťko, já jsem přece zkušená řidička, zvládnu v pohodičce řídit, dívat se z okna, poslouchat muziku, diskutovat a nejlépe se smát se spolujezdcem.“ Tatínek mi nechtěl říct, že jsem drzý spratek, tak s trochou ironie a diplomacie jemu vlastní pravil:,, No jo, Janičko, ty jsi zkušená řidička, já zatím né, jezdím jen 40 let a moc toho neumím.“ Samozřejmě opak byl pravdou, tatínek je ten ostřílený řidič, kdežto já jezdím pár let a k jeho umu se nemohu přiblížit. Zarazila jsem se nad tím, co jsem řekla, hned jsem se omluvila a vysvětlila, že to byla jen legrace. Přemýšlela jsem nad tím, jakou chloubu jsem na mou adresu vypustila z úst a trochu poučena životem jsem k sobě promlouvala: ,,Holka, dávej pozor, většinou když se někdo vytahuje, že je v něčem frajer, tak hned přijde zkouška, která to prověří. Následující den jsem měla plno vyřizování po městě a jezdila jsem autem. Provoz byl šílený a já stále myslela na debatu s tchánem. Poslední zastávka byla v hypermarketu, kde jsem chtěla nakoupit. Měla jsem již ten den toho dost a navíc mě začala šíleně bolet osmička zub. Možná si dovedete představit, jak asi člověku je. Nakoupila jsem a běžela k autu. Panebože, kde mám klíče? Nikde nebyly a já začala propadat panice. Z vedlejšího auta vystoupil pán, který byl v tu chvíli mým andělem a oznámil, že klíče jsem nechala z venku v autě, on je vzal a odnesl na informace. Uf, to jsem si oddechla jako nikdy. Tohle doma nesmím říct! Chvátala jsem domů, protože na mě čekal můj syn Honzík a chtěl, abych ho odvezla do atletiky. Samozřejmě, miláčku, vždy tě vozím, tak honem do auta a frčíme. Cestu znám nazpaměť. Musíme objet místní uličky, tak větší rychlost jako 2 nemám zařazenou. Blížili jsme se k přechodu, břibrzďuji a když tam nikdo nebyl tak se rozjíždím. S Honzíkem si povídáme, hraje rádio já koukám z okýnka. Najednou se ozvala z pravé strany rána a my se vyděsili co se stalo. Vůbec jsme se synem nepochopili, kde se na té nešťastné straně objevil cyklista s kolem. Asi jsem ho nějak nabrala autem, či snad na nás spadl. Vůbec nevím....neviděli jsme ho. Ještě k tomu pršelo. Pár metrů za ním jsem zabrzdila a i když na nás hrozil a nadával, tak jsem se ptala, zda se mu něco nestalo. Místo odpovědi jsem vyslechla spoustu nadávek, pak se opucoval, nasedl na kolo a jel dál. Domluvili jsme se s Honzulou, že to tatínkovi zatajíme. Ovšem můj muž není žádný vůl a odhalí všechno. Na vše přijde. A tak hned na druhý den následovala otázka, co jsem dělala, že mám poškrábaný blatník. Hrála jsem mrtvého brouka a dělala obličej neviňátka: ,, Měl jsi mi koupit starý krám a né nové auto, je to pak škoda, když s lítostí pozorujeme každý škrábanec.“Tím jsem manžela trochu uzemnila, protože staré auto nechtěl a z této situace jsem se fakt poučila. Nedělat ze sebe paní chytrou nebo dokonalou a stát pěkně nohama na zemi.