Hamburger

Zdají se vám také pěkné nebo špatné sny? O jeden z nich se s vámi chci podělit.Hurá, zase jednou za sto let na plovárně, i když jsem stoprocentní neplavec a můj plavecký styl by se dal nazvat spíše potápěčským. Ale jinak je to tady hezké. Kolem dokola pobíhají hezké slečny v plavkách, některé nahoře i bez. Pak je tu i spousta dětí a jejich obtloustlých rodičů.Všichni mají jeden cíl, vykoupat se v té zelené špinavé vodě plné řas. I když od koupání odrazuji svoji ženu i dceru Kateřinu: ,, Nechoďte proboha do té špíny!" přesto se za povyku a pištění spouštějí se skluzavky do husté zelené vody.Postávám na břehu. Co budu dělat? A aby toho ještě nebylo málo, obě moje holky lezou na velikánský tobogan. Né, raději se nebudu dívat! Když se obě přiženou s obrovskou uměle vytvořenou vlnou a přistanou na ,, placku" ve vodě, říkám jím, že už mám obrovský hlad a žízeň.,, Není problém," odpoví moje žena a tak kráčíme směrem k bufetu, který je umístěn v chatě za velice úzkou chodbou. Ale ouha! Co to vidím? K bufíku se line kilometrová klikatá fronta rovněž hladovějících. Žena s Katkou se úspěšně zařadily mezi lid a hlemýždím tempem se posouvají k pultíku na výdej jídla a pití.Rozhodl jsem se, že tady přece nebudu stát, protože by se mě mohlo v tom parnu udělat mdlo, zvláště, když nejsem namazán žádným protislunečním filmem. To je hlad a žízeň! Raději se půjdu podívat, zda tu nemají nějakou restauraci, nebo jiné občerstvení. Hledám marně, nikde není nic vidět, nanejvýše rákosové domečky jako v tropickém pralese.Vrátím se tedy na místo k frontě u bufetu, ale holky už jsou pryč. Letím zoufale houfem lidí na pláži, šlapu nechtěně na připálené sluncem, až je konečně najdu. Obě si kráčejí a za pochodu si dávají hamburger a v druhé ruce třímají kelímek s limonádou. ,, A co já? Mě jste nic nekoupily?" Moje žena se rozčílí. ,, Kde jsi byl, ty si myslíš, že máme ještě jedny ruce? Kup si něco sám!"Když jsem trochu ochladl po té ledové sprše, utíkám tedy zpátky do fronty abych si zde odstál svůj úděl. Ale co to? To jsem pěkný smolař! Když asi po hodině přijdu i já na řadu u pultíku, zjistím, že vlastně nemám vůbec svoji peněženku. Tu moji novou, co jsem dostal k narozeninám mě nějaký dobrodinec v nestřeženém okamžiku ukradl i se zbytkem peněz.Škaredá, uhrovitá a přitom nevrlá prodavačka plácá v rychlosti hamburgery dalším hladovcům, jako na běžícím pásu. A v té páře, s výpary přepáleného oleje jí říkám: ,, Nezlobte se prosím, nechejte mě to stranou, já si jenom odběhnu pro peníze, hned budu zpátky!"Promačkám se neprostupným davem a nejdříve jdu zbytek rodiny hledat ke skluzavce. Tady nejsou. Letím k toboganu. Ne tady také nejsou! Až konečně na konci pláže najdu holky zahrabané v písku jako pštrosi emu. Kolem pochodují krabi, které musím za jejich ječení odhánět větví! Moje žena totiž nenávidí pavouky a ostatní nohaté tvory. Sakra je to sen? Nebo jsme někde u moře? Asi to bude opravdu jen sen, říká moje podvědomí. ,, To jsem rád, že jsem vás konečně našel!" Když získám ženinu peněženku se školením, jak vyzrát na chmatáky a jak si dát pozor na peníze, obrátím se konečně zpět na cestu k bufetu pro získání hamburgeru, nebo jakékoliv potravy. A to jsem ještě zjistil, že se mě pěkně chytlo sluníčko.Snad naposledy se prodírám frontou lidí u chaty bufetu. Zřejmě jsem ale vypadal podezřele, asi si mysleli, že je chci předběhnout. Samozřejmě, že se to neobešlo bez strkanců a nadávek. Když jsem se konečně uštván prodral k pultu vidím, že to je konec. Hamburgery a vůbec žádné jídlo se již neprodává. Není ani limonáda. Říkám zoufale : ,, Prosím vás paní, neschovala jste mě ten hamburger? Víte, já jsem ten, co mu ukradli ty peníze."Prodavačka právě začala utírat špinavým hadrem pultík pokecaný od hořčice a hned na mě začne řvát.,, Co si myslíte? Zavírám krám, vždyť to tady ti lidé všechno vyžrali!" ,,To jste mě tedy pěkně naštvala, budu si na vás stěžovat!" ,, To mě je putna, já už mám dneska stejně vyděláno." Prodírám se zpět a přitom říkám hladovějícímu lidu: ,, Nic není, hamburgery nejsou, chleba, párky, hořčice, ani limonáda a bába ještě navíc řve! Asi vypadám velice strhaně, protože ke mě přijdou dva kluci, holka a říkají: ,, Pojď s námi, nech ji být! Nám se to také jednou stalo! Byly tady totiž dva zájezdové autobusy ze země, kde tyhle hamburgery přímo zbožňují a tak všechno jídlo vykoupili. Támhle za lesem bydlí majitel bufetu a kiosku, půjdeme mu vyjádřit svoji nespokojenost." Dbaje na ženiny rady mám ze začátku trochu strach, jestli to není nějaká mafie, která by mě eventuelně chtěla obrat o peníze. Když ale uvidím domovenky trampských osad na rukávech, naprosto se uklidním. Podáme si po čundrácku ruce, vždyť jezdím do přírody také velice často. Kamarádi se představují: ,, Já jsem Béďa, já Hejkal, no a já Zuzana." Hejkal říká: ,,Víš co budeme si raději tykat. My tě známe z čundru na Vidláku v Českém ráji." ,, No to je ale náhoda! Co dělají kluci z Lesní osady, Rousňák a ti ostatní? Raději půjdeme, nebo bych tu bábu zabil!" Cestou si začneme líčit příhody z vandrů. Po chvíli přijdeme k další větší chatě. Její střecha sahá až k zemi, jako v horách a dokola jsou umístěny dřevěné totemy. Tak tady rozhodně nebydlí majitel, ale je tu příjemná restaurace . ,, No právě! Necháme to plavat, co bys se rozčiloval," říká Béďa. ,, Neměj strach, já to dneska kamarádům platím. Dostal jsem totiž první výplatu. Znám to doma! Žena ti začne vyčítat, ale když jsme se tak hezky sešli, jistě do dokáže pochopit, zvláště když ta tvoje jezdí také."Kupodivu v restauraci bylo kde sedět, je tu příjemné prostředí a ani nás nevyhazují. A to mají kluci sebou i psy. Všude je příjemný chládek, kluci hrábnou do kytar a zpíváme jednu trampskou píseň za druhou. Ostatní hosté se přidávají a najednou je z toho pěkný pěvecký sbor. Objednáváme pití a za chvíli přináší usměvavá číšnice orosené sklenice piva s nadýchanou pěnou. Potom Béďa všem objednal hranolky se smažákem a přitom jsme si pěkně popovídali. Když jsem mu říkal, jak se s nimi vyrovnám, odpověděl, že konečně po roce sehnal dobře placenou práci v Parku, protože bez přírody nemůže žít. A to se musí přece nějak oslavit! Odpoledne rychle uteklo. Oknem bylo vidět zacházející slunce, parný den pomalu končil. Zapsali jsme si moudrosti do ,, cancáků" a vyměnili si adresy. Kamarádi říkali, že pokračují dál na Kokořínsko, kde mají osadní oheň, takže přespí někde cestou. Řeknu to holkám a když to vyjde, vyrazíme tam na víkend také.Kytary umlkly a vycházíme z restaurace. To je náhoda! Moje žena s Kateřinou, čisté a vykoupané, osprchované od řas, v dobré náladě právě směřují ke bráně, mávajíce na mě ručníkem. Tam se potkáváme. ,, To byl krásný den!" ,,Opravdu fajn.!Bylo to samozřejmě bez výčitek. My se máme stále moc rádi.,,Ahoj miláčkové, líbám vás doprostřed čumáčků! Trochu jsem se zdržel. Vezmeme bágly, už se stmívá, musíme vyrazit!"A to byl už konec, až na to nepříjemné probuzení o půl třetí ráno ......Tento příběh jsem si lidičky vůbec nevymyslel, protože se mě opravdu zdál, on to byl totiž opravdu sen. Nic jsem nepřikrášloval, přestože to vypadá jak román a pak že sny jsou krátké! A co na to odborníci? Byl to sen na pokračování?