cesta letadlem

V dnešní uspěchané době, kde jsou noviny a časopisy přeplněné násilím, vraždami, korupcemi a všedními starostmi o existenci jsem se rozhodla pro malé odlehčení v podobě úsměvného příběhu, jehož cílem je čtenáře - doufám - pobavit.Cesta letadlemPo v celku krátkém rozhodování a trochu odříkání jsme se usnesli, že si uděláme letos dovolenou v Bulharsku.Patnáct dní v přímořské menší vesničce jsme strávili opalováním, koupáním...prostě jako praví Češi u moře.Já, manžel a naše dvě děti ve věku 4 a 12 let – malý Alešek a větší Pavlík.Poslední den ráno jsme celkem brzo vstávali a vysvitlo na nás do pokoje sluníčko – naposled jsme šli k moři a už s trochou nostalgie na duši jsme si prohlíželi moře, koupali jsme se v nízkých vlnkách, mžourala jsem líně do sluníčka, ležela na teplém písku a říkala si, kdypak to asi znovu spatřím.V zápětí jsem si uvědomila, že mě čeká let letadlem a trochu jsem znejistěla. Tento způsob dopravy totiž zrovna nemiluji.Po 11 hodině jsme už museli jít, čekalo nás mytí, balení drobností a úklid.Na zápraží domu, kde jsme o dovolené bydleli, seděl v křesle( jako obvykle) majitel domu - Bulhar Krasimir, jemuž jsme dali od počátku přezdívku Krasoň a kynul nám na pozdrav. Když jsme při závěrečném úklidu poslali s obrovskou igelitkou plnou odpadků Pavlíka směrem k popelnicím, na chodbě ho odchytl Krasoň a se slovy:“Co to maš..“ objevil rychlovarnou konvici, (kterou jsme vyhodili, jelikož netěsnilo víko a naše zavazadla už byla stejně beznadějně přeplněná) na kterou se hned zašel manžela vyptávat: „Ty, Pavol, ona pracujet?..mne nužno take věci.“ muž mu jí dal a na oplátku si vzpomněl, že chci za každou cenu vzít domů narvané bodláky, co jsem si opatřila na jedné vyprahlé cestě jako budoucí dekoraci do své domácnosti v Čechách a jen těžko je ponesu jen tak na letiště a tak chtěl po Krasim na jejich zabalení alespoň noviny.Vysvětloval mu, co potřebujeme a ukazoval mu přitom ty suché bodláky.Na Krasoňovi bylo znát, že nechápe, proč vyhazujeme funkční konvici a nutně potřebujeme převézt jejich pichlavý plevel. Chvíli trvalo, než to pochopil a noviny přinesl.Udělala jsem si z nich takový kornout, do něj kytici suchého bodláčí vložila ..a pak si s ním už dělala ostudu až domů.Na autobus nás Krasoň doprovodil a čekal, až odjedeme.Působil, jakoby přicházel o své nejlepší přátele..i když jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to trochu jeho naučená hra. I ta druhá rodina, co měla pobyt s námi, důvěřivě oceňovala výkon dojemným máváním ještě z autobusu a dost možná uronili i slzu, ale manžel se nenechal rozlítostnit a když zahlédl zadním oknem, jak už se Krasoň baví vesele s dalšími lidmi, prohlásil na celý autobus: „Nó a už na nás kašle..“A už jsme se dívali na poslední pohled z dálky na moře a sledovali poslední cestu do nedalekého města.Prakticky hned, jak jsme dosedli, jsem otvírala napěněnou láhev vody a dokonale zlila sebe i manžela. Oplatil mi to chladným pohledem. Alešek usnul. Na letišti jsme si vystáli poměrně dlouhou frontu na odbavení kufrů a pak měli skoro ještě dvě hodiny čas.Když už se blížila poslední dvacetiminutovka před odchodem do odbavovací haly, odkud se už nemůže vyjít zpět,(ledaže by jsme si let záhadným způsobem rozmysleli) rozhodla jsem se vypít plechovku piva, kterou jsem si zakoupila mazaně předem k tomuto účelu.Po vypití piva jsem si opravdu na chvíli připadala, že mi nevadí jít do letadla jakéhokoli druhu, stáří tvaru, …ba co víc, třeba ani do rakety.Ovšem po další téměř hodině čekání na kontrolu a pak uvnitř haly na odlet, který byl ještě patnáct minut zpožděný, ze mě pivo vyprchalo a dostavila se jen únava a navíc se mi začalo chtít příšerně na záchod, zrovna, když už hlásili, že se máme připravit k východovým dveřím na letištní dráhu.Dalších 10 minut jsem strávila jen s myšlenkami na toaletu a s hrůzou v očích.Po startu jsem čekala, kdy se konečně budeme moci odpoutat a dojdu si na onu hnusnou místnost až vzadu u motoru, kde to hrůzostrašně vrčí, ale pořád jsme jen stáli a nic se nedělo. Pak jsme se dlouho pomalu rozjížděli ...už jsem nevydržela a jedné o kapku milejší letušce, než těm příšerně drzým a mluvícím pouze ve svém mateřském jazyce co s námi letěly už předtím do Bulharska, jsem řekla posunkovou řečí, že musíme na toaletu.(Ukazujíc přitom na Aleška, abych zamaskovala svou pivní záležitost - takzvanou „jdu s pískem“).Pustila nás a museli jsme projít přes všechny lidi, spořádaně sedící a připoutaní v sedadlech až dozadu, na téměř samý konec letadla.Uviděla jsem pár udivených obličejů a zaslechla jsem odněkud :“Proboha, kam jde teď s tim dítětem?“Ale bylo mi to jedno, už abychom byli na záchodě.Blonďatá, domýšlivá letuška,( kterou si pamatuji na cestě do Bulharska, jak odstrkávala děti, které jí bránili v cestě vpřed) na nás něco Bulharsky zabrebentila, ale odvětila jsem česky, že to mám dovoleno. V kabince jsem byla udivena, kolik tekutiny se vejde do jednoho močového měchýře, který se přes veškerou snahu zdál bezedný.A když pak ke konci čůral ještě Alešek, tak na nás už nervózně klepala a něco ječela.Nebylo divu, letadlo vzlétalo. Nevím jak jsme se dostali zpět na sedadla, ale nebylo to tak strašné, jako když jsme přistávali.Už mi bylo lehko a mohla jsem se lépe soustředit na jakékoli nezvyklé ruchy a vjemy na letadle, o kterém jsem byla přesvědčena, že nemá kontrolovaný technický stav alespoň od dob, kdy létali naši rodiče.Let jsem nějak protrpěla, vzhledem k tomu, že na šampaňské, jež bylo roznášeno letuškami,( které už každý beztak nenáviděl) jsme bohužel už neměli peníze. Každý si poslední Leva utratil v Bulharsku a tudíž si mohl roznášený aperitiv jen prohlížet.Pak to přišlo.Zrovna, když jsem pocítila první klesání a obrázek připoutaného pásu nevarovně rozsvítil, zachtělo se Aleškovi na záchod. Marně jsme mu to rozmlouvali,střídavě přikazovali a tišili ho. S neoblomným výrazem ve tváři nám dával jasně najevo, že „TO klidně pustí.“Manžel, když viděl, že se sama v sedadle poněkud klepu, řekl, ať se třeba počůrá, že je to už jedno. Sám pak seděl u okýnka s poněkud ztuhlým úsměvem na bledé tváři a nabádal mě, ať s ním tedy raději jdu, že mě letušky určitě pustí.Podezírala jsem ho, že se taky bojí, když s ním nejde místo mě on, ale opáčil, že by mohl létat denně a seděl křečovitě dál.Šla jsem tedy. ŠLA JSEM! Ta jediná mírumilovná ( a asi sjetá) letuška nás opět pustila, ale varovala nás ( dokonce anglicky), že musíme být velmi opatrní, že již klesáme.Znovu jsme absolvovali předlouhou uličku ostudy a i když jsem se záměrně nedívala na udivené, možná i pohoršené pasažéry -důkladně připoutané - slyšela jsem, jak mne odsuzují, že vláčím dítě pokaždé po letadle v nejhorších situacích.„Už zase jdou!“ Pronesl někdo.Když se nám podařilo s podlomenýma nohama dojít téměř k cíli, blonďatá letuška už tam naštvaně čekala,opřená o dveře na toaletu a ječela cosi bulharsky a pěstičkou s rudě nalakovanými nehty přitom bušila na okno, asi aby si ta moje blbá česká hlava uvědomila, co je to přistávání.Otočili jsme se tedy a já, s hysterickým pokřikem :“No, tak se poch…e.!“jsem se snažila hrdě odkráčet, Aleška za ruku, ale letadlo raketovou rychlostí klesalo a klesalo, tlak mi motal nohy a celou tu cestu zpět, přes ty lidi s jejich pohledy jako bych byla pološílená (a já byla) jsem šla naprosto tápající o něco se zachytit, takže jsem se držela střídavě sedadel, lidských hlav, vlasů a ramen, to celé v podřepu, bledá, se smrtelným potem a kličkující uličkou. Alešek někde za mnou vlál, protože jsem mu držela ruku a to bylo hlavní.Navíc jsme naše místa přešli, takže jsem se v předu začala zmateně rozhlížet, kam se vrátit a když už tlak klesajícího letadla začal být neúnosný, naštěstí jsem s úlevou zahlédla manželovu hlavu mezi sedadly.„Už jsem chtěl jít za vámi,“ ujišťoval mě s oroseným čelem.Pavlík seděl po celou dobu přes uličku vedle pána, se kterým si pořád zaujatě povídal a my s mužem sledovali, zda pán není náhodou pedofil. Nakonec jsme se v pořádku dostali na pevnou zem, já si vydechla a začala se mi vracet krev do žil, manžel se šťastně našel s kolegou z práce, co pro nás přijel s autem ( které zaparkoval asi 3 kilometry pěšky od letiště ) a Alešek… se nepočůral – ba naopak, na letišti jsem s ním hned vyhledala Ruzyňský záchod a utrousil jen pár kapiček, takže celá anabáze byla zbytečná. Jo a bodláky jsem doma vyhodila, hrozně se totiž drolily...----------------------------------------------------------------