Syna jsem našla doma mrtvého

Svět se mi zhroutil během jediného dne, bez varování. Ráno jsem odešla do práce a můj osmnáctiletý syn byl v pořádku. Odpoledne jsem ho ale našla ležet doma bez známek života.

„Asi na mě leze rýma, bolí mě hlava," postěžoval si tehdy Jakub a mě by ani v nejčernějších představách nenapadlo, že to jsou poslední slova, která od něj kdy uslyším. Co se stalo, když jsem zavřela dveře od bytu, se mohu jen domnívat. Zatímco jsem byla v zaměstnání, syn prožíval v našem bytě poslední chvíle svého života.

Uvařil si poslední čaj

Vidím to jako dnes! Nemohla jsem odemknout a dostat se domů, zevnitř byly klíče. Volala jsem ihned Kubovi, ale nikdo telefon nebral. Když se mi za pomoci zámečníka podařilo otevřít dveře, naskytl se mi pohled, který nikdy nevymizí z mé paměti. Syn ležel na zemi, pod nosem měl kaluž krve a nereagoval. V bytě hrálo velmi tiše rádio, na stole stál zalitý hrnek s čajem. Zásuvka s léky byla otevřená, asi hledal nějaký prášek na bolest. Přivolaní záchranáři pak konstatovali smrt. „Jak je možné, že to zdravé dítě, kterému mělo být za čtyři dny osmnáct, leží na zemi mrtvé? Vždyť se jeho lékařské zprávy od narození vešly na dva listy," ptala jsem se paralyzovaná tragickými událostmi. V bytě se pohybovali čtyři chlapi, policisté, jelikož se jednalo o nečekané úmrtí. Hledali drogy, museli se ujistit, že syn třeba nefetoval či zda mu někdo neublížil. Pak se najednou všichni sebrali a odešli. Zůstala jsem úplně ochromená s hlavou plnou otázek a bez jediné odpovědi. Byl to strašný šok, najednou vám dítě odvezou a nikdo se už neozve. Nevíte, co si počít, kam jít, kde získat informace. Na jednu stranu je vám to všechno vlastně jedno, na druhou musíte zařídit pohřeb.

Z Andulky se vyklubal kluk jako buk

Připadala jsem si spíše jako detektiv, než jsem vypátrala, na co má člověk nárok v souvislosti s pohřbem. Nepochopila jsem dodnes, proč máma, které zemřelo dítě, nedostane pitevní zprávu. Tohle všechno bylo psychicky bolavé. Sama jsem si musela zjistit, na kterou patologii Kubu odvezli, protože neexistuje instituce, jež by dala pozůstalým sama vědět. Strašné! Až od patoložky, podotýkám bez jediného prokázání se mými doklady, jsem se dozvěděla: „Jakub měl výduť ve spánkové oblasti a šlo o vteřinovou smrt. Na tuhle vrozenou vadu se málokdy přijde, někdo s ní může žít do dvaceti a jiný do sta." V tu chvíli jsem si vybavila, jak synovi občas tekla krev z nosu, ale všichni mi tvrdili, že je to pubertou. Jednou v 9. třídě dokonce omdlel ve škole a skončil na poliklinice, ale lékařka diagnostikovala jako příčinu dehydrataci. Těžko říct, zda to tehdy souviselo s jeho nemocí či ne. Spekulace mu ale život vrátit nemohly a já místo oslavy osmnáctin chystala pohřeb. Uzavřela jsme se hodně do sebe, vzpomínala a vzpomínala. Když se Jakub narodil, byla jsem nejšťastnější ženská pod sluncem. Vždyť já, tehdy pětadvacetiletá, patřila už ke „starým" matkám. Sice jsem devět měsíců všem tvrdošíjně říkala: „Bude to holčička Andulka," ale z holky se vyklubal kluk jako buk a já z něj byla úplně paf.

Prdelka v klíně

Však jsem ho také řádně rozmazlovala. Jako miminko odmítal spát v dětské postýlce a s chutí se zabydlel u mě v manželské posteli, čímž vystrnadil tatínka. Moc práce mu to ale nedalo, můj muž totiž nesnášel noční přebalování a kojení. Celý rok jsme tedy s Kubou strávili v ložnici sami a naše pouto se tím jenom zpečetilo. Když pak začal spát ve své postýlce, ta jeho prdelka v klíně mi scházela. Zatímco se synem nám to klapalo a z kluka rostl Všeználek, mé manželství skomíralo, až se časem rozpadlo úplně. Muž vyznával pohodu a klídek a na všechny mé případné požadavky odpovídal: „Ale to nám stačí". Kubovi naopak nestačilo nic a neustále se v něčem zdokonaloval. Velký podíl na jeho „správňáckovství" a jeho výchově měli mí rodiče, se kterými strávil hodně času a já si zase užívala jeho „zvláštní období". V tom detektivním jsem našla nábytek posypaný celý od prášku: „Snímal jsem otisky prstů," prohlásil tehdy zaníceně a já nevěděla, zda mu mám dát na zadek nebo se smát. Pak se rozhodl, že bude kuchař a stále jsme spolu vařili. V období Titaniku o něm sbíral vše, skládačky, knížky, časopisy. Pak se stal archeologem a chodili jsme spolu na zkameněliny u nás do Prokopského údolí. On kladívkem hledal skoro jako slavný Barrande a já nosila batoh s jeho nálezy. Jak mi do něj ukládal nové a nové kameny, nenápadně jsem je odhazovala, abych do toho kopce k nám na Barrandov vůbec vylezla. Na gymnáziu, které studoval, založil dějepisnou třídu a psal od školního časopisu. Nejtypičtější pro něj ale byly Čtyřlístky, vlastnil kompletní sbírku od roku 1968 a chránil si ji jako poklad. Tohle všechno jsem najednou musela zavřít do kufru a navždy schovat do sklepa. Vím, že ten kufr už asi nikdy neotevřu.

Mastí karty s mojí maminkou

Naštěstí mi osud dva roky před touto, pro mámu nejhrůznější událostí v životě, poslal chlapa, kterému na mně záleželo a záleží dodnes. S jediným synem mi totiž tehdy odešla budoucnost, umřel mi život. Ve čtyřiceti třech letech jsem si dobře uvědomovala, že už mi nikdo neřekne mami, že už mě nikdo neosloví babi. Můj tehdejší partner Karel a zároveň současný manžel mě ale tehdy naštěstí držel pevně v náručí. To on začal hned s rekonstrukcí celého bytu, abych si z něj neudělala muzeum vzpomínek. Já ale nebyla schopná pár týdnů ničeho, jen jsem spala a všude po bytě rozmisťovala zapálené svíčky.  Karel mi ale jednou řekl: „Buď budeš žít se mnou, nebo se svým mrtvým dítětem. Kuba by to takhle nechtěl!" V tu chvíli jsem ho strašně nenáviděla. Svoji rozhodností mě ale zachránil život, jinak bych se samým žalem asi utrápila. Začala jsem tedy bojovat a lehké to nebylo. Když jsem nastoupila do práce, samozřejmě jsem všude trčela jako bolavý palec a bytostně jsem nesnášela kolegyně, které měly děti. Všechny! Časem jsem si ale dokonce obnovila řidičák a manžel mi pořídil malé knižní nakladatelství JaS, které mě strašně baví. Vím, že Kuba je na mě pyšný a já se tvářím, jako by jen odešel z domova, někam na prázdniny. Vím, že opustil přechodné bydliště a já se s ním setkám v domově novém. Zatím „tam" s mojí mamkou mastí karty a posílá mi do cesty lidičky, které mě dokáží potěšit duši.

Jana Semelková, Praha

Info

Výduť mozkových cév

Aneurysmem, výdutí mozkových cév trpí každý dvacátý člověk. Jejich vznik je podmíněn geneticky, podílí se na něm  ateroskleróza, vysoký krevní tlak, kouření. Výduť vzniká na zúženém místě cévy, pokud praskne, krev se začne rozlévat kolem mozku. Výduť odhalí vyšetření pomocí CT nebo magnetická rezonance. Polovina pacientů na následky onemocnění zemře,  čtvrtina lidí přežije s postižením zraku, chůze, paměti či s psychickými potížemi. Jen čtvrtina pacientů se uzdraví.

Foto: archiv Jany Semelkové