Poslední kousek pro bratra

Poslední kousek čokolády Milka představuje ten nejcennější z celé čokolády a jeho věnování je opravdovou výzvou. Svou běžeckou výzvu v rámci projektu Milka (www.poslednikousek.cz) přijal i Jirka Gruntorád a zde je jeho příběh:

Svůj kousek chci věnovat bratrovi

Abych se Vám popravdě přiznal, když jsem byl mladší, vytrvalostní běh jsem přímo nesnášel. Z tělocviku mne spíš bavily krátké tratě, skok do dálky anebo skok do výšky. V posledních dvou disciplínách jsem také sem tam závodil a nejdále to dotáhnul na tehdejší krajskou olympiádu prvního stupně základních škol. Tím pro mne veškeré sportování skončilo. Hlavně na druhém stupni. Od mého dětství jsem se totiž potýkal se spoustou klasických dětských nemocí, jako jsou různé angíny, chřipky, záněty průdušek, atd. Bohužel u mne se vyskytovaly ve velké míře a zvláště na druhém stupni jsem sezobal tolik antibiotik, co normální člověk pobere za padesát let svého života. Ostatně to došlo tak daleko, že když jsem šel ve dvanácti na odebrání krčních mandlí, poslali mne domů, protože při vstupní prohlídce zjistili, že mám angínu a já to vůbec nevěděl. Sice mne trochu bolelo v krku, ale to bylo asi tak vše. K tomu se přidaly problémy s pohybovým aparátem, takže ani ten sport, byť jsem ho miloval, nešel moc provozovat. Lékaři mi tenkrát říkali, že by pro mne byl nejlepší nějaký skleník a že budu rád, když se budu v pětadvaceti bezbolestně hýbat. Měl jsem na výběr. Buď se smířit s osudem, nebo ne.

Proti osudu

A já se nesmířil. Jak na střední škole, tak na vysoké jsem se snažil aspoň trošku sportovat a pečovat o to nejcennější co člověk má - své zdraví. Mnoho lidí si ho stále neváží a považují ho za něco samozřejmého. Proto jsem se v prváku na vysoké rozhodnul, že se budu snažit vést lidi k tomu, aby si uvědomili, že dobré zdraví je víc než výhra ve Sportce a že jsou lidé, kteří takové štěstí nemají a dali by za dobré zdraví vše, co mají. Jako svého koníčka, kromě mého povolání moderátora a specialisty komunikace, jsem si vybral dráhu lektora skupinových fitness hodin. Od té doby se snažím lidem nejenom pomáhat ke splnění jejich cílů, ale i k uvědomění, že zdraví není zadarmo, že je třeba pro to něco udělat, aby sloužilo i v pokročilém věku. I tady totiž platí, že „kdo nic nedělá, nic nemá“. A proč tedy běžím s posledním kouskem pro svého bráchu?

První maraton

Psal se rok 2012, když se můj brácha přihlásil na závod na deset kilometrů v jedné běžecké sérii. Po skončení závodu mi hned volal, jak to bylo úžasné, skvělé a začal mne hecovat, abych do toho příští rok šel také. Na rovinu říkám, že se mi moc nechtělo, protože jsem běhal opravdu sporadicky a pohybu jsem měl více než dost. Jenže znáte to, hlodací červíček byl zasazen a tak jsem se na jarní termín závodu také přihlásil. Aby to pro mne byla výzva, a aspoň trochu jsem trénoval, dal jsem si cíl, že když doběhnu v čase pod 45 minut, koupím si nové auto, kabriolet. Byl to můj první běžecký závod v životě a na startu jsem byl hodně nervózní. Nevěděl jsem co čekat. Závod odstartován, běžím, dobíhám do cíle a čas - 42:38! Což je na čtyři tréninky před závodem super čas. Hurá, koupím si kabriolet. Nakonec z toho kabriolet nebyl, ale získal jsem něco mnohem cennějšího. Úžasný pocit z běhání. Hned ten den jsem se přihlásil na další závody a v roce 2013 se stal masterem v této běžecké sérii. Do další mety mne opět naverboval brácha - jmenovala se půlmaraton. Ano, pro někoho naprostá pohoda, ale pro mne, co uběhl maximálně dvanáct kilometrů, vzdálenost daleká. V červnu 2014 na něj došlo. Stojím na náměstí v Českých Budějovicích, je 31 stupňů ve stínu, tři, dva, jedna - start. Pomalu se s dalšími třemi tisícovkami běžců rozbíhám - sluníčko svítí, jsem nervózní jak “prase“ a do toho začne hrát Vltava od Bedřicha Smetany. Běžím, míjím část, kde bydlí naši rodiče a co nevidím, oba mi neskutečně fandí a povzbuzují. A to i v druhém kole. Dobíhám do cíle a zrovna hraje česká státní hymna za západu slunce. Čas v tuto chvíli není důležitý. Když jsem proběhnul cílem, blesklo mi hlavou úplně něco jiného. Vyhrál jsem sám nad sebou a nad špatnou prognózou lékařů a ortopedů. Kdo by to byl čekal u člověka, kterému předpovídali, že v pětadvaceti se pro bolest zad, kloubů nebude moci hýbat, že pro svůj špatný imunitní systém ho čeká spíše život s mnoha léky. A přesně tento člověk uběhnul svůj první půlmaraton v extrémním horku ve svých čtyřiatřiceti za hodinu a třicet sedm minut. Ano, pro někoho naprosto běžná věc. Ale pro mne neskutečné překonání sebe sama.

Díky brácho!

Nebýt bráchy, do běhání, potažmo do velkých běžeckých závodů, bych se nikdy nepustil. A proto bych mu tímto chtěl poděkovat, podělit se s ním o poslední kousek. Poděkovat mu za to, že mne vyhecoval a že mi byl rádcem. Dokonce tak velkým, že nyní běhám lepší časy než on a v lednu 2015 se ze mne stal běžecký trenér. Ovšem to není vše. Díky poslednímu kousku chci také překonat sám sebe. Maximálně mám naběhnuto 150 km za měsíc. Ale tohle je vzdálenost 500 - 550 km za ani ne měsíc. Navíc stále věřím, že i když se k sobě nechováme hezky, to dobré tam někde pod tím nepěkným balastem stále je. Věřím v to, že každý z nás by se pro své blízké o ten poslední kousek podělil stejně, jako se chci podělit já. Budu se na Vás na cestě moc těšit a doufám, že mi i Vy pomůžete tuhle extrémně náročnou výzvu splnit a dokázat, že když jde i o cizího člověka, není nám jeho osud lhostejný. Díky svému “nemocnému“ dětství vidím v každém jen to dobré, jsem optimistou a ať se děje cokoliv, řídím se heslem: „Nejde o zdraví, nebo o život, jde o nic“.

Více informací o projektu naleznete zde.