Padla kosa na kámen

"Ježíš, to je bordel," zaklel kapitán Jiří Korda, když zakopl o něco, co původně bylo možná šuplíkem ze starého sekretáře.

Ve zchátralé vilce z první republiky, která si mohla posledních čtyřicet let nechat zdát třeba jen o běžné provozní opravě, vládl nepředstavitelný nepořádek. Rozbitý stůl, převrácené židle s přeraženýma nohama, střepy z nádobí mezi nuzným ošacením vyházeným z prádelníku, papíry vysypané z šuplíků, skříně s dveřmi napůl vylomenými z pantů, rozřezané matrace na gauči...

A uprostřed této spouště zaregistrovalo zkušené kriminalistovo oko mrtvolu muže dříve, než ho na ni stačili upozornit kolegové z výjezdovky, kteří se tu už činili.

Zkrvavené tělo leželo asi dva metry od dveří v největším pokoji vilky. Netrvalo dlouho a ujal se ho soudní lékař.

„Rovných třicet," vztyčil se náhle nad mrtvým doktor, a když viděl nechápavý výraz v očích Kordy, dodal: „No, třicet bodných ran. Je jak řešeto, podívej se sám. To už jsme tu dlouho neměli."

Až teď si mohl kriminalista mrtvého pořádně prohlédnout. Tělo leželo na boku v poloze pokrouceného paragrafu a tváří otočenou k dřevěné podlaze. Když se nad něj Korda naklonil, údivem se mu ze rtů vydralo jen překvapivé hvízdnutí.

„O co jsem přišel?", stál vzápětí za Kordovými zády jeho podřízený nadporučík Rudolf Smutný.
„Starý známý, Pepan Nový, myslel jsem, že ještě sedí a on nám zatím přidělává práci," sarkasticky poznamenal Korda nad mrtvým. Znal ho dobře. Patnáctkrát souzený recidivista neměl v Praze právě nejlepší pověst - odsouzen byl za pohlavní zneužívání, ublížení na zdraví, výtržnictví, krádeže...

„Takže padla kosa na kámen," uzavřel Smutný curriculum vitae Nového, které přednesl jeho nadřízený. A vzápětí rychle dodal: „Ano, šéfe, vím, že ani do takových se nesmí beztrestně bodat." Jenže se zdálo, že prošedivělý detektiv dnes hlášky svého podřízeného nevnímá. V hlavě mu už - jako na začátku objasňování každé vraždy - vířilo tisíc myšlenek. Jedna z nich však byla zvlášť neodbytná. Ten neskutečný nepořádek v domě se mu nějak nezdál. Byl až moc okázalý, nápadný, dokonalý... Jakoby ten, kdo ho po sobě zanechal, chtěl policistům mermomocí vsugerovat, že se jednalo o loupežnou vraždu.

* * * * *

„To tady věděl každý, že Pepan Nový je ožrala a rváč, to vám klidně můžu říct, i když se o mrtvých má jen v dobrém. A taky vám dám ruku na to, že po něm nikdo nebude brečet, i když mu bylo teprve padesát." Marta Klímová, rázná důchodkyně ze sousední vilky, nešla daleko pro slovo a navíc byla to, čemu se říká „žena činu". Když si totiž všimla, že Nový už třetí den netopí ani nevychází z domu, protože od dveří jeho vilky k chodníku nebyla ve sněhu jediná stopa, a také v místním obchůdku nedoplňoval - jak měl denně ve zvyku - svou zásobu piva a tuzemáku, šla zjistit, co s ním je. A protože dveře omšelé vilky byly otevřené, objevila ho mrtvého.

„To víte, že to se mnou zacloumalo. Znala jsem ho už jako kluka, ale už tehdy to byl prevít. Jenže aby skončil takhle zrasovanej... to jsem si myslela, že je možné vidět jen v televizi," svěřovala se později kriminalistům. Ti však spíš než o duševní rozpoložení zvědavé Marty Klímové měli zájem o fakta. Tedy, zda Nový neměl nepřátele, co dělal, kdo za ním chodil, jestli se s někým blíž nepřátelil...

„To já nevím. Od takových jako byl Pepan raději dál," křižovala se seniorka. „Občas za ním přišly takové divné existence, to pak všichni řvali až do rána, jak byli opilí. To víte, hlavně když máte otevřená okna, tak se to tu pěkně nese. A loni v létě na něj měli zdejší fotbalisti pořádný vztek, protože jim Pepan a ta jeho povedené partička pos... pokáleli a pozvraceli hřiště. Ale ani do huby mu nedali, protože ten by se tak lehce nedal. Kvůli hloupostem hned vyjížděl, vyhrožoval a pro ránu nešel daleko. Vždyť vám říkám, tady se mu raději každý vyhnul," shrnula informovaná seniorka. Nicméně z jejího překotného monologu kriminalistům neuniklo jedno jméno - Zbyněk Pastůček. Padesátník, který s Josefem Novým vyrůstal. Jejich cesty se sice rozešly, zatímco Pepana většinou zavedly do kriminálu, Zbyněk se oženil a věnoval se truhlařině, ale při pivku se občas scházeli doposud.

* * * * *

„Pepan byl nešťastná povaha, ale znali jsme se odmala, hráli spolu fotbal, to se nezapomíná. Lidi ho tu rádi neměli a věřím, že kdyby si troufli, klidně by ho vzali něčím po hlavě, ale tohle...," filozofoval později Zbyněk Pastůček nad krvavými skvrnami, které se vpily do dřevěné podlahy. „Tohohle tu nikdo není schopnej." Této teorii byli nakloněni i kriminalisté, kteří Pepanova snad jediného kamaráda přivedli čtyři dny po objevení mrtvoly na místo činu. Už vyloučili, že by za brutální smrtí Nového mohla být jeho bývalá manželka nebo syn. Od rozvodu, tedy čtyřiadvacet let o něm nic nevěděla, a ani syn se s ním nestýkal. Kromě toho, že jeho smrt by jim nic nepřinesla, protože Nový měl dluhy a také jeho zchátralá vilka byla v exekuci, měli na dobu vraždy pevné alibi. Ani vyšetřovací verze, že vrahem mohou být Nového bývalí parťáci, nepřinesla výsledek. Opilý Pepan se většinou porval sám a na zlodějiny vyrážel také sólo. Navíc ti, co by mohli připadat v úvahu, si právě odpykávali své tresty za mřížemi. Jako tonoucí stébla se tedy nyní kriminalisté chytali teorie, že motivem vraždy je opravdu loupež. I navzdory letitým zkušenostem a neomylné intuici kapitána Kordy, jemuž se nepořádek ve vilce od začátku jevil jako vyumělkovaný, takže loupežnou vraždu podvědomě vylučoval. Jenže kriminalistika nestojí na intuicích, ale pouze na faktech. A ty, které by vedly k dopadení vraha, zatím chyběly.

„A vy si myslíte, že já vám mohu pomoci?" Zbyněk Pastůček se nerozhodně rozhlížel po zdemolovaném zařízení malé vilky, kde ještě nedávno s kamarádem z dětství občas „ztrestali" nějakou tu napěněnou desítku a proložili ji rezavým panáčkem. „No já nevím, jestli se v tom nepořádku vůbec zorientuju. Ale pochybuju, že by tu Pepan měl něco cenného. Víte, on všechno, co mělo alespoň trochu hodnotu, jako starý nábytek nebo porcelán po rodičích, už dávno prodal." Přesto pod dohledem Kordy a Smutného snaživě zpytoval každý kout a snažil se vzpomenout, co by tu mohlo chybět. Nescházelo nic, ale překvapivě přebývalo. „Tohle malé rádio jsem tu nikdy neviděl," ukázal Pastůček na černou skříňku ležící na nakloněném příborníku.

„A ta dáma na fotce je Nového přítelkyně?" Rudolf Smutný přistrkoval k Pastůčkovým očím zrcátko, schovávající se pod rádiem, na jehož zadní straně byla nalepena fotografie s podobiznou asi čtyřicetileté ženy.

„Prosím vás, která by s ním vydržela? Pokud vím, nikoho už léta neměl. A pak, určitě víte, že byl na daleko mladší," jen se uchechtl Pastůček.

* * * * *

„Tak nám tu roste nový pomník," s nevolí v hlase konstatoval kapitán Korda na pravidelné týdenní poradě a nervózně přitom poklepával prsty na spis s velkým nápisem Josef Nový. „Po měsíci jsme se nehnuli ani o píď. A nechci tady slyšet řeči o tom, že kdo s čím zachází, tím taky schází," dodal rychle, když viděl, jak se nadporučík Smutný nadechuje k další ze svých mnoha hlášek. I když by s ní rád souhlasil, přece jen vražda, byť kriminálníka, by neměla nikomu projít.

„Jediné vodítko, které máme, je ta fotka na zrcátku. Jenže ženu na ní nikdo nezná. Takže navrhuji požádat o pomoc s její identifikací veřejnost. Dej to televizi," už s povzdechem podával Smutnému fotografii neznámé čtyřicátnice. Neměl tuhle metodu, stejně jako jeho lidi v týmu, rád. Po televizní relaci se vždycky strhla smršť telefonátů a přišla záplava e-mailů a někdy i dopisů, jenže údaje v nich obsažené většinou končily jako falešné stopy, byť ne úmyslně podávané. Prověřit se však musí všechno, protože co kdyby... A v tomto případě navíc není fotografie příliš kvalitní a otázkou je i to, jak dlouho je na zrcátku nalepená.

* * * * *

„Je to k nevíře, ale máme ji. A je to učitelka! Přišel e-mail od nějaké dívčiny z Ostravy, že to vypadá na její bývalou třídní. A představ si, paní učitelka se na fotce opravdu poznala. Před třemi lety ji dala jistému Karlu Nechanickému z Havířova, s nímž se několik měsíců stýkala. Rozešli se poté, co se ukázalo, že jí zapomněl říct, že byl devětkrát trestaný a že si musí ještě pár měsíců odsedět za krádeže." Poslední informace ze sebe sypal Rudolf Smutný už za poklusu. Z pravidelných interních porad Korda věděl, že Nechanický je už nějaký čas v Praze. Sebrat ho byla pro kriminalisty rutina. A pětačtyřicetiletý kriminálník nezapíral. Nového, jako svého parťáka za mřížemi, navštívil hned poté, co ho pustili z vězení. Alkohol tekl proudem, a protože oba měli horké hlavy, nemohla hádka dvou opilců skončit dobře. „Nejhorší je, že už ani nevím, kvůli čemu jsme se chytli," přiznal otráveně dopadený Nechanický. Když se prý ráno probral a zjistil, že Nový jeho vzteklý útok nožem nepřežil, snažil se zamést stopy a vše narafičit jako loupežnou vraždu. Jenže v alkoholovém opojení ve vilce zapomněl pár svých věcí. Vrátit se pro ně mu už ale strach nedovolil. „Jsem to říkal, padla kosa na kámen," vítězoslavně odkládal spis Josefa Nového nadporučík Smutný. Kapitán Korda ho však nevnímal. V duchu děkoval své intuici starého policajta, že ho ani tentokrát nezklamala.

Více od čtení od autorky zde:

Napsala Marie Kurková 

Ilustrační foto: Thinkstock