Nechtěl jsem skončit u automatů

Někdy se stává, že ať se snažíte, jak chcete, je to marné. Ať už jde o rodinu, práci nebo kamarády, snadno získáte pocit, že život vám klade jednu nástrahu a zkoušku za druhou a vy se můžete třeba stavět na hlavu, nikdy vám to dobře nevyjde. Chce to trpělivost. Opravdu, jsem toho živoucím důkazem.

Ze svého okolí jsem slýchal, kolik příležitostí naše generace v dnešní době má. Od revoluce můžeme cestovat, učit se jazyky, najít si práci u velkých mezinárodních firem. Zní to krásně. Pokud ale už máte nějakou praxi. Nebo známé. Já neměl nic, jen čerstvé maturitní vysvědčení z hotelové a obchodní školy, spoustu odhodlání a koníčky v podobě aut.

Chodil jsem jen po brigádách

Připravil jsem si životopis, začal obesílat a obvolávat firmy. Každé ráno jsem pročítal nové inzeráty na internetu, kupoval si noviny s pracovní přílohou. První měsíce mě doma rodiče uklidňovali, že se nic neděje, že přes léto firmy nenabírají a ať vydržím do podzimu a dívám se na to pozitivně - mám poslední prázdniny v životě. Popravdě mi ale bylo hrozně. Se zoufalstvím v očích jsem absolvoval pohovor za pohovorem, sem tam si přivydělal na nejrůznějších brigádách, ale to pravé a skutečné zaměstnání bylo pořád v nedohlednu. Začal jsem mít pocit, že jsem neschopný. Že vlastně nic pořádně neumím. Že jenom visím rodičům na krku a výsledek nula. Po jednom z pohovorů, kdy už jsem byl unavený z kolotoče dost podobných otázek, jsem začal rozjímat nad životem v nejbližší hospůdce, byla to taková čtvrtá cenová. Ačkoli bylo poměrně brzy dopoledne, objednal jsem si pivo a na uklidněnou i panáka. Vypil jsem ho a servírka asi vzhledem k charakteru podniku automaticky donesla další. A další. Začal jsem se krásně vnitřně litovat. Rozhlížel jsem se po lokále a v rohu uviděl kluka. Mohl být tak stejně starý; seděl u automatu, tedy vlastně u stolu, který byl automatu nejblíže. Ten kluk už se ani nedíval, co mu tam nabíhá za symboly a jenom automaticky mačkal nějaké tlačítko. U toho upíjel zvětralé pivo. Měl mastné vlasy, sepranou mikinu s kapucí a ošoupané tenisky. V ten moment jsem dostal obrovský strach. Co tam dělám? Není ani dvanáct, sedím v hospodě, bez práce. Takhle jsem si tu dospělost představoval? Možná i pohled na toho kluka, u kterého bylo jasné, že žije ze sociálních dávek a bůh ví jakých jiných aktivit, mě vlastně zachránil a vrátil mi alespoň část sebevědomí. Nejsem neschopný. Mám maturitu. Nemůžu být úplně ztracený, snažím se, mám rodiče, kteří vidí, že mám prostě jenom pech.

Mazal jsem pryč

Zaplatil jsem, doma si dal sprchu a šel si zaběhat. Cestou jsem si říkal, že člověk musí vidět pozitivně i tehdy, když mu přijde, že žádná pozitiva v jeho situaci nejsou. Omyl. Vždy se něco najde. Práci může hledat třeba i takový táta od rodiny, a ten to má horší, protože živí děti. Já mám kde bydlet a nad vodou mě drží rodiče, máme se rádi. A tak jsem zatnul zuby a našel si aspoň brigádu. Úsměvné bylo, že ani to nebylo jednoduché - naopak chtěli především studenty. Ale podařilo se a já si ve stavební firmě vydělal alespoň nějakou „kačku" navíc. Zároveň jsem ale pořád obcházel pohovory a snažil se najít práci v nějaké obchodní sféře. Přeci někde musí hledat šikovného kluka s maturitou, který má rád auta, nebojí se lidí a umí vzít za práci? Jednoho dne přišla máma celá nadšená z práce a vyprávěla mi o synovi své kolegyně. Prý na tom byl úplně stejně jako já, žádná praxe ani zkušenosti, zkrátka nic. A vzali ho v Auto ESA, kde je teď moc spokojený. Měl jsem štěstí. "Tak se přijďte ukázat," zaznělo z telefonu, kdy jsem tam zavolal. Na pohovor jsem šel už jako ostřílený matador a byl příjemně překvapený. Po úvodním kolečku přišel na řadu příjemný rozhovor o autech. Odcházel jsem s tím, že tohle už vyjít musí. A vyšlo! Dal jsem do své práce maximum. Každý nový úkol jsem vítal s úsměvem, měl jsem prima kolegy a hlavně jsem byl pořád mezi auty. Práce snů! A vedle v kanceláři seděla moc pěkná kolegyně Jana. Dnes, po téměř deseti letech ve firmě, mám s tou pěknou kolegyní dvě zdravé děti a pracuji na pozici regionálního manažera. Občas si vzpomenu na toho kluka u automatu a říkám si, co se asi stalo s ním? Já to nevzdal, včas jsem si uvědomil, že můj sen pracovat s auty je reálný a že štěstí přeje nejen připraveným, ale i trpělivým.