Na Vánoce operaci srdce? To se stihne!

Po několika vyšetřeních se lékař rozhodl, že mě pošle na operaci srdíčka. Bylo to před několika lety začátkem prosince, a já si tehdy řekla, že čekací doby jsou dlouhé a že se na operaci aspoň dobře psychicky připravím.

Jenže pan doktor mě překvapil. „Nástup do nemocnice máte 23. prosince." No to je krása, zrovna na Vánoce budu v nemocnici, prolétlo mi hlavou, ale lékař mě hned ubezpečoval, ať se nebojím, že tyhle operace jsou raz dva a že na Štědrý večer už budu doma.

Zuby jsou na stole

Třiadvacátého ráno pro mě skutečně přijela sanitka a už jsme to frčeli směr Praha. Řidič mě v nemocnici předal sestře, ta mě usadila v čekárně a asi po hodině konečně přišel lékař a dal mi k vyplnění nějaké tiskopisy. Nemohla jsem se vůbec soustředit, mechanicky jsem něco vyplnila, podepsala - pořád jsem jen myslela na to, jak ta operace asi dopadne. Pak za mnou ještě přišel nějaký pan inženýr a vysvětloval mi, jaký přístroj do srdíčka dostanu, ale já ho stejně vůbec neposlouchala. Měla jsem jediné přání - a ť už to mám za sebou. Konečně jsem se ocitla na operačním stole, ještě si vzpomínám, jak mě hodná paní doktorka konejšila. „Ničeho se nebojte, paní Šulcová, zatněte zuby, já vám píchnu injekci..." „Zuby mám na stole, paní doktorko," řekla jsem jí. Zasmály jsme se, i když mně tedy do smíchu vážně moc nebylo.

Ale přežila jsem, už v jednu hodinu po obědě mě převezli na pokoj a sestra mi přísně nakázala, že musím zůstat 24 hodin v naprosím klidu, jen ležet. To mě nemusela přemlouvat, protože ještě než to dořekla, už jsem spala. Najednou cítím, že mě někdo hladí po tváři. „Haló, paní, ještě jste dneska nejedla, musíte něco sníst," řekl mi vlídně sanitář.  A tak  mě nakrmil, dal mi napít a já už zase spala. V podvečer za mnou zašel ještě jednou a zase mi přinesl jídlo. Pomáhal mi velmi ochotně.

Vyhodili mě z postele

Vedle za plentičkou přímo u okna ležel jiný pacient, který na sestru zvonil několikrát za noc, že prý má průjem. Odvezli ho, uložili a sestra ještě ani nestačila dojít do sesterny, když na ni volal zase. „Chudák sestra, ta se nezastaví," litovala jsem ji v duchu, ale kolem čtvrté hodiny ranní jsem na ni zvonila i já. „Sestři, špatně se mi dýchá, mohla byste prosím trochu otevřít okno?" Dostala jsem strach, že se operace nepovedla, nemohla jsem popadnout dech. Ráno přišla jiná sestra, zvedla mi podhlavník a mně se jako zázrakem ulevilo. Pak se u mě zastavila paní doktorka a řekla mi, že si mě za chvíli přijde poslechnout. No - čekám na ni dodnes.

Sotva dorazil ten hodný a ochotný sanitář se snídaní, vrazila do pokoje zase sestřička a povídá mi: „Tak paní, vstávat, oblékat, jede se domů. Už jsem vám objednala sanitku!" Koukala jsem jako zjara - vždyť včera říkali, že musím ležet 24 hodin bez hnutí, a teď hned po ránu mě najednou vyhazují z postele? Nikoho bohužel nezajímalo, zda jsem vůbec schopná se sama ustrojit a mně to opravdu nešlo. Naštěstí k mému sousedovi za plentou přišla návštěva, tak jsem požádala tu paní, jestli by mi pomohla nasoukat se do kalhot. Sotva jsem se ustrojila, přišla uklízečka a začala dezinfikovat všechny ty přístroje, hadičky, stlát postel, vytírat. „No jo, dneska je Štědrý den, tak i v nemocnici chtějí mít úklid hotový," chápala jsem, ale nějak jsme nevěděla, kam se sebou? „Paní, jestli chcete, jděte vedle do toho volného pokoje, ale prosím vás, už to tam mám uklizený, ustlaný, tak si hlavně nesedejte na postel. Když tak si vlezte na vyšetřovací lůžko," dávala mi pokyny uklízečka a já si teda zalezla do volného pokoje a čekala. Bylo devět hodin dopoledne a já už se moc těšila domů k rodině. Pak jsem zaslechla, jak se řidič sanitky rozčiluje na sestru, že jede úplně jiným směrem, než já bydlím, a došlo mi, že se domů asi hned tak nedostanu.

Díky lékařům a panu sanitáři

Seděla jsem trpělivě, čekala, nikdo si mě nevšímal, nikoho už nezajímalo, jak mi je. Snad na mě nezapomněli, bála jsem se. Začínala jsem mít hlad a žízeň, však už bylo po poledni! Naštěstí si na mě aspoň ten hodný sanitář vzpomněl a přinesl mi trochu polévky. Kolem druhé hodiny odpoledne jsem se konečně dočkala - sanitka pro mě a ještě jednu paní byla připravená. Večer už jsem seděla u stromečku mezi svými blízkými, celá šťastná, že to mám všechno za sebou. Moje myšlenky se vracely k tomu panu sanitáři, pomáhal mi a měl o mě starost, takových hodných, obětavých lidí by bylo v nemocnicích potřeba víc. A samozřejmě jsem v duchu poděkovala i lékařům, kteří mě operovali a prodloužili mi tak můj život. A to doslova, protože dnes už je mi jedenadevadesát let a stále se mi dobře daří.

Lída Š., Zákupy

Ilustrační foto: Isifa.com