Cizina člověka obohatí, i když to občas bolí

Novinářka a  spisovatelka Jana LeBlanc prožila posledních 12 let na čtyřech kontinentech ve čtyřech různých zemích světa. Život plný změn, cestování a neustálou adaptaci na cizí kultury využila jako prostor k tvořivosti. Do Čech se před pár měsíci vrátila s napsanou knihou České cizinky, v níž představuje osudy českých žen žijících mimo domov.

Roky psala do novin a časopisů, když se těsně před třicítkou rozhodla, že je možná poslední možnost splnit si sen: naučit se anglicky a zkusit si život v cizině. Odjela tedy na rok do Sydney.

Z australského studia byla zpátky v Praze pár měsíců, když ji kamarádka seznámila s americkým diplomatem, a byl z toho láska. „Nechtěla by sis zkusit život v USA a pak možná jinde ve světě?" zeptal se jí po půlroce, protože v Česku mu končila mise. Kdyby řekla ne, láska by nejspíš skončila a její život se vyvíjel úplně jinak. Ale Jana souhlasila, a tak začalo její dobrodružství po světě: stěhování do USA, Turecka, Malajsie... a naposled do Brna.

Napsala o tom mnoho článků, blogů a také dvě knihy - jednu osobní o životě v USA a druhou dokumentární o českých ženách ve světě.

Cizina mi dala čas a odvahu

S budoucím manželem se jako první stěhovala z Prahy do USA, kde začala psát svůj blog „Co mi udělalo radost". „Vždycky jsem chtěla dělat něco nad rámec své práce, ale v Česku na to nikdy nebyl čas - pořád bylo kam chodit, setkávat se s kamarády a plkat. V USA jsem najednou byla úplně sama, a tak prostor dostaly věci, které jsem předtím odkládala.

Navíc v Americe kolem mě každý dělal něco zajímavého a já pocítila trošku tlak, že bych taky měla," říká Jana. A protože blogy tenkrát zažívaly boom, zkusila to.

Psaním nepracovních článků se jí podařilo zformulovat myšlenky, které se v ní odehrávaly, zreflektovat si, co v Americe prožívala a čemu úplně nerozuměla a také si zapamatovat věci, které jí na začátku pobytu přišly zajímavé, ale po čase už je neviděla, protože je přijala za své - třeba že spousta Američanů si před vánočními svátky nepřejí jako u nás "veselé Vánoce", ale "Happy Holidays", protože tohle univerzální přání zahrnuje všechny, nejen křesťany. Anebo že nájem v USA musela platit šekem - bylo to vůbec poprvé, kdy nějaký vyplňovala.

"Fakt, že jsem psala na dálku, mi dodal odvahu. Psala jsem česky, Američany to nezajímalo a Češi mě možná hodnotili, ale já jsem to neslyšela, takže nad pochybnostmi zvítězila prostá radost z kreativního tvoření," vysvětluje Jana. Díky blogu našla také nová přátelství, výzvy a odvahu je přijímat. Když se jí v roce 2017 ozvali z českého nakladatelství, jestli nechce zkusit napsat knihu, nadšeně kývla - přesně to si vždycky přála!

Porody napříč kontinenty

Knihu psala Jana s těhotenským břichem, dopisovala s novorozencem v náručí a editovala s vědomím, že její americká zkušenost prozatím končí, protože manžel dostal nabídku na diplomatickou misi v Turecku. „Protože jsem zrovna cítila, že už jsem se naučila v USA žít, a žilo se nám tam všem dobře, bylo mi to trochu líto. Zároveň jsem se ale těšila na něco nového," říká. V Turecku začínala rodina zase úplně od začátku: se třemi hrníčky, třemi talířky, třemi ručníky... Tak jak to diplomatické rodiny mívají, než jim „dopluje" vybavení domácnosti z původního domova, což může trvat i pět měsíců.

"Když jsem šla první večer po příletu koupit toaleťák dolů do večerky v našem domě, zaplavil mě hrozně příjemný pocit, že jsem skoro zpátky v Evropě. V USA bych musela vytáhnout auto a dojet kvůli tomu toaleťáku do nějakého obrovského supermarketu," směje se. Velkou radost ze stěhování do Turecka měla samozřejmě rodina. Jana věděla, že si od začátku s rodiči vzájemně chybí, a ještě víc od chvíle, co se narodil syn Benjamín. Navíc Janina maminka byla v tu dobu těžce nemocná.

"Když mi máma volala do USA svoji diagnózu, poprvé jsem litovala, že jsem tak daleko. Bylo o tolik jednodušší doletět za ní z Ankary," říká. Do Turecka odlétala s napsanou knihou, manželem a synem. V Ankaře přibyl nápad na další knihu a do rodiny další syn Oliver. „Rodila jsem měsíc po začátku covidové pandemie. V Turecku byl v tu dobu zákaz vycházení, těsně před porodem jsem proto vozila v autě potvrzení, že pokud mě chytne policie, nejspíš jedu na porodní sál. Rodila jsem nakonec v roušce a za osm hodin jsem byla doma i s miminkem," vzpomíná na náročné období. S dětmi život rapidně zrychlil.

Práce na knize stála, a plánované dva roky jí prý utekly jako dva měsíce. V době porodu už věděla, že jakmile jí skončí šestinedělí, stěhují se s manželem a dětmi zase dál - do Malajsie. A tak Jana znovu balila kufry, děti, domácnost, plány a znovu si říkala: odjíždíme zrovna ve chvíli, kdy se tady cítím tak dobře! Jak dlouhou dobu vůbec člověk potřebuje, než cítí, že se někde zabydlel? "Pro mě je to tak rok, než zjistím, jak všechno funguje, kde je dobrá školka, doktoři, kteří mluví anglicky, jak funguje lokální doprava, kam chodit s dětmi, co nakupovat za potraviny... Během druhého roku to všechno zdomácní, a jakmile se tak stane, zase k mé lítosti odjíždíme." 

Benjamin a Oliver se narodili v cizině, dnes žijí s rodiči v Brně

Postavit na hlavu stereotypy

V Malajsii už cizí svět nebyl tak cizí, jako když se Jana stěhovala do Ameriky. Opět ji čekal víceméně prázdný dům, teď už ale čtyři hrníčky, čtyři talíře... Manžela měl hromadu práce a Jana hromada zařizování a organizování. "Dneska už vím, že jsem typ člověka, kterého tohle dobrodružství baví a vlastně nabíjí," svěřuje se Jana. Taky si uvědomila, jak je pro ni odstup od domova a sledování různých kultur zajímavý a velký zdroj kreativity.

Na Borneu Jana zdolala nejvyšší horu Kinabalu (4 095 m n. m.)

„Dobře si uvědomuju, že bych každou zemi viděla úplně jinak, kdybych tam nežila omezenou dobu a s americkým diplomatem," říká. Proto pokaždé zpozorní, když má odpovědět na otázku: Jaká je cizina a jak se v ní žije? „Protože pro každého jiná a každému jinak. A zážitky a postřehy z ní jsou dané často nikoli samotnou zemí, ale příběhem konkrétního člověka v ní - ve které její části žil, v jakých podmínkách, s jakým rozpočtem, a hlavně s kým a jak," vysvětluje. A právě z téhle myšlenky se nakonec zrodila její druhá kniha. Na příběhu 11 českých žen žijících napříč zeměkoulí chtěla ukázat právě pestrost, kterou máme u cizích zemí často překrytou různými stereotypy nebo předsudky typu „v Americe uspěje každý, kdo se snaží a nebojí práce" anebo „muslimka rovná se od hlavy k patě zašátkovaná žena, která nemá žádná práva". A co když je to jinak? Janiny děti začaly v Malajsii chodit do školky a starší syn pak do školy.

To jí znovuotevřelo prostor na psaní. „Kvůli časovému posunu mě navíc nerušil nikdo z Česka. To mi moc vyhovovalo. Když lidé v Česku vstávali, já už jsem měla hotovo a mohla s klukama do bazénu," směje se. Vyvážená práce a rodinný život společně s ustavičným sluncem a přívětivými lidmi způsobily, že se jí z Malajsie vůbec nechtělo odjet. Jenže manželova kariéra touto misí skončila a museli se někde usadit.

Staronový začátek v Brně

Vloni v červenci si rodina vybrala Brno. „V blízkém okolí jsem vyrostla a měla jsem pocit, že to dlužím rodičům i klukům, kteří babičku a dědu vídali jednou za rok," říká Jana a pokračuje: „V nadsázce říkám, že jsem si Brno vybrala i z toho důvodu, abych měla po ruce babičku, na kterou se mohu spolehnout a mohla jsem dál psát." Nápadů má prý spoustu a už se těší, jak je v letošním roce začne realizovat.

První půlrok v Brně pro ni byl takový oťukávací a shledávací. „Zařídila jsem - ano, znovu - nový domov, pomohla klukům adaptovat se ve škole a školce, potkala jsem se s přáteli a známými, na které jsem roky neměla čas, pokřtila jsem svou druhou knihu České cizinky, užila jsem si hromadu kultury, protože té v USA, v Turecku ani v Malajsii tolik jako v Česku nebylo. Po této stránce mám splněno a teď se těším, až se v novém roce znovu vrhnu do práce," říká. Brno je zatím velký kontrast k milionovým velkoměstům, ve kterých byla posledních dvanáct let. Sama je prý zvědavá, jestli se rodině návratem otevře nová, stabilnější éra, nebo budou mít chuť posunout se zase někam dál - a hledat další dobrodružství, nové perspektivy a inspiraci. KONEC

Odpovědná redaktorka: Iva Vondrová

Foto: archiv Jany LeBLanc