Cesty za poznáním mi pomohly svobodně žít i tvořit

Příběh Lenky Rzepkové a její cesty k umění najdete v Překvapení č. 11 anebo zde:

Odmalička jsem ráda malovala, ale v sedmnácti mě zlákalo herectví. Malování však zůstalo mojí velkou vášní... Nakonec jsem v sobě našla sílu jít si svojí vlastní cestou a živit se uměním i předáváním zkušeností. Ale byla to dlouhá cesta plná kotrmelců, dobrodružství, bolesti i duchovního poznání.

Jako malá jsem si připadala tak trochu jiná. Nikdy jsem úplně nezapadala do škatulek. Vyrůstala jsem v Beskydech, sama jsem běhala po lesích, prožívala svá dětská dobrodružství a fantazie. S maminkou jsme dlouhé hodiny malovaly, to mě moc bavilo. Ale zajímala jsem se také o psychologii, spiritualitu, umění... Naopak mě tolik nezajímala témata, která bavila moje vrstevníky.

Když jsem ve čtvrté třídě viděla, jak se natáčí film, všude jsem říkala, že až budu velká, stane se ze mě herečka a malířka obrazů. Malování a herectví mě opravdu lákalo. Malovala jsem odmalička, herectví jsem se začala věnovat až v osmé třídě, kdy jsem u nás objevila dramaťák a zamilovala se do divadelního světa.

Splněný sen

V sedmnácti letech se mi splnil první velký sen, když si mě londýnský režisér Philip Parr vybral na konkurzu do hlavní role představení Zimní pohádka, která se uváděla na Letních Shakespearovských slavnostech v Ostravě. Po premiéře mě pozval, abych společně s jeho týmem hrála i v zahraničí. Sedla jsem do letadla a odletěla do polského Gdaňska. V tu chvíli jsem v sobě  objevila povahu dobrodruha. Bylo mi sedmnáct, sama jsem se ocitla v zahraničí a hrála divadlo. Poprvé bez rodiny i přátel.

Vydala jsem se na divadelní dráhu, k tomu vystudovala kreativní pedagogiku na DAMU. Hrála jsem v několika filmech zahraniční produkce i v českých filmech a seriálech, ale stále více jsem tíhla i k výtvarné tvorbě. Prolínají se ve mně protipóly - otevřená a divoká divadelnická povaha s touhou po klidu v mém ateliéru. Ačkoli - musím se smát - a uznávám, že i v ateliéru je to občas divočina.

Když duše maluje

Těžko tedy říct, jaká je vlastně moje profese. Od herectví jsem si dala delší pauzu. Dlouhá léta jsem působila ve školství, počínaje asistentkou pedagoga, byla jsem vychovatelkou v družině,  učitelkou, vedla jsem dramatický kroužek i kreativní ateliér. Vloni jsem se rozhodla více se zaměřit na výtvarné umění a svoji tvorbu. Začala jsem se plně věnovat přípravě zatím své největší výstavě "Když duše maluje". Téma se neslo v duchu péče o duševní zdraví, arteterapie a odvahy být jiní, tedy sví. Tohle v dnešní době dost aktuální téma se mě bytostně dotýká. Protože ať chceme nebo ne, každý jsme jiný, originální, a když přesně nezapadáme do škatulek, které společnost udává, neznamená to přece, že je s námi nutně něco špatně. Avšak ustát si tento pohled na svět může být někdy náročné. Většina lidí v mém věku totiž zakládá rodiny a snaží se usadit, zatímco já ve svých třiceti letech zakládám nové umělecké projekty a hledám inspiraci po světě. Tu a tam při svých cestách někde dobrovolničím, vypomáhám a hlavně se učím... Právě zvažuji velkou dobrovolnickou cestu do Nepálu.

Setkání se smrtí

Sama dobře vím, jak důležité je o své duševní zdraví a klid pečovat. Před třemi lety jsem málem přišla o velmi blízkého člověka, který se pokusil spáchat sebevraždu. Chci respektovat jeho soukromí, proto si podrobnosti nechám pro sebe. Tato zkušenost mě však navždy změnila. Situaci jsem nesla velmi těžce, střídaly se ve mně pocity ohromného strachu, že o toho člověka přijdu, s pocity frustrace, bezmoci, laskavosti i beznaděje. Hledala jsem naději, světlo na konci tunelu. Kdo něco podobného nezažije, asi nejspíš nepochopí, jak těžké je pro zúčastněného člověka tohle ustát. Jenomže situace se opakovala, těch pokusů bylo více. A mně postupně začalo docházet, že jsou věci, které nedokážu ovlivnit a mít je pod kontrolou. Že je musím respektovat tak, jak jsou. Zároveň mě tato zkušenost velmi inspirovala a jsem za ni vděčná, protože mi určitě v mnoha ohledech otevřela oči. Ovšem cesta k tomuto poznání byla náročná. Můj život lítal nahoru a dolů, přidávala se další setkání se smrtí, další osobní problémy, neshody v práci, vztahové trable, až moje tělo řeklo STOP. Odmítalo chodit, dýchat... Jsou to přesně dva roky, kdy jsem  se zhroutila a skončila v nemocnici. Až při druhé hospitalizaci jsem konečně pochopila, že mi nezbývá než se zastavit a začít znovu. Musím zpomalit, vydechnout a spoustu životních postojů přehodnotit.

Únik na Bali

Uvědomila jsem si, že ke svému životu, sebepoznání a pochopení, proč a co se stalo, je potřeba pokora a umění přijmout věci, jak jdou. Proto jsem se zde dne na den rozhodla vydat na dlouhou cestu. Sedla jsem do letadla a odletěla jsem na Bali, abych se daleko od domova dala psychicky dohromady. Musím říct, že to pro mě byl převratný zážitek. Ale kontakt s domovem jsme stále měla, skoro každý den jsem si volala s maminkou. Jeden z jejích telefonátů byl ale obzvlášť smutný, moji milovanou babičku totiž odvezli ve vážném stavu do nemocnice. Tehdy jsem propadla panice a chtěla letět okamžitě zpátky. Jenže jsem to nestihla. Bohužel babička po pár dnech zemřela. A já byla tak daleko, sama, bez rodiny! A totálně zdrcená. Zase mě dostihla smrt milovaného člověka. Hodně jsem o tom přemýšlela. Došlo mi, jak je život křehký. A moc mi v těžkých chvílích pomohli i místní lidé a setkání s tamějšími šamany. Na babiččinu počest a lásku jsem si s jejich pomocí prošla rozlučkovým rituálem, díky kterému jsem se s jejím odchodem situací lépe vyrovnala. Babička byla úžasná bytost a stále je se mnou v mém srdci.

Poutě do Santiaga Compostelo

Další významné okamžiky, kdy jsem měla dost času přemýšlet, byly dvě pěší poutě do Santiaga de Compostela. To byly doslova život měnící zážitky, velmi náročné a krásné zároveň. Měla jsem během těchto poutí několik krizí, fyzických i psychických. Tady člověk před "ničím neuteče". Když jsem šla poprvé, měla jsem hned po prvních dvou hodinách puchýře. Ještě teď cítím, jak mě nohy pálily. Navíc hned první den dost pršelo, spíš lilo. Osm hodin v kuse. No jen si to představte, když musíte jít v dešti, zmoklí na kost a s puchýři na nohou! Jasně že jsem si v duchu kladla vztekle otázku: „Co tady sakra dělám?" Ale nevzdala jsem to! A pak přišly i krásné momenty uvědomění, klíčová životní setkání a hlavně naladění se na sebe sama a velká radost z toho, že jsem pouť dokázala ujít, že jsem to zvládla. Na pouti jsem si každý den psala deník, a vznikla z toho kniha "Nikdy nezapomeň," kterou vydalo nakladatelství Pointa. Druhá pouť mi trvala déle. Ačkoli už jsem věděla, co mě čeká, stejně jsem prožila zase mnoho momentů, které „bolely", ale i mnoho neuvěřitelných spirituálních zážitků. Tentokrát jsem pokračovala na takzvaný "konec světa" - Fisterra, kde jsem místo plánovaného dne dvou zůstala nakonec skoro tři týdny. Bylo to tam úplně magické. Vždycky říkám, že koho si má pouť zavolat, zavolá si ho. Mě si zavolala, a i když to občas bolelo, nepřestanu být nikdy vděčná za vše, co mi poutě daly!

Odvaha žít svůj život

Moje cesty za poznáním mě absolutně změnily. Poznala jsem samu sebe, našla vnitřní sílu i radost. Byla jsem nucena udělat spoustu kroků do neznáma, které mě formovaly. Všechny moje výpravy mě učí přijímat sebe samu i druhé a vnímat život s pokorou. Když se ocitnete v místě, kde nemáte standardně pitnou vodu, uvědomíte si, v jakém komfortu žijeme. V každé oblasti mají jiný pohled na svět, hodnoty i bohatství. To mě inspirovalo a své zkušenosti předávám na svých workshopech, retreatech a skrze umělecké projekty, ať už je to psaní, malování nebo herectví. Učím tak lidi, jak skrze umění poznat lépe sami sebe. Prozkoumáváme společně hlubiny duše. Moc mě to baví a věřím, že účastníky mých kurzů taky.

Karty a hra Tvá duše ví

Mým posledním počinem, v kterém jsem spojila své výtvarné sklony s životním poznáním, jsou moje seberozvojové karty. Společně s mou výstavou jsou takovým mým vymazleným miminkem. Nejsou to jen karty, je to vlastně zábavná a laskavá hra na téma "Tvá duše ví". Díky téhle hře, v níž se odpovídá na různé otázky, můžete lépe poznat sebe samé i své blízké, a vede nás laskavě tomu, že do budoucna máme pohlížet s otevřenou myslí k tomu, co přijde, těšit se na to, co nám osud přinese a s vděčností přijímat radosti i strasti života.

Lenka Rzepková, Praha

INFO:

O seberozvojové karty a hry Tvá duše ví Lenky Rzepkové
můžete soutěžit v časopise Překvapení č. 11

Připravila: Michala Jendruchová, Iva Vondrová

foto: archiv Lenky Rzepkové a Sara Kanakova