Krásná místa v srdci Jizerských hor

Lázně Libverda a poutní kostel v Hejnicích.

Lázně Libverda ale i poutní kostel v Hejnicích jsou oblíbeným turistickým střediskem Frýdlantského výběžku. Obě místa patří mezi perly Jizerských hor.

Lázně Libverda.

Navštívit lázně jako turista a k tomu ještě jako fotograf, to bývá většinou nejvhodnější na konci sezony a nebo ještě lépe těsně po ní. Vše je ještě relativně nazdobené a funkční, vše stále kvete, ale nikde nejste omezováni davem. Máte dostatek času si vše prohlédnout, promyslet a nafotit. I atmosféra je taková zvláštně zadumaná. Stále se ještě pečou oplatky, i když jsou pacienti doma. O jejich odbyt se starají turisté, cyklisté a náhodní kolemjdoucí. Ani u pramene již nemusíte stát frontu, no prostě klídeček a pohoda.

Navštívili jsme na podzim lázně Libverda a asi by tu bylo dobré něco o těchto lázních říct.

Tak tedy je zde přírodní léčivý zdroj: přírodní prostá železitá kyselka obsahující zvýšený obsah kyseliny metakřemičité, hypotonická, s obsahem CO2. Tato hydrogenuhličitano-železnatá kyselka a slatina léčí nemoci oběhového ústrojí, nemoci nervové a duševní.

Lázně Libverda, bývalé šlechtické sídlo Clam-Gallasů, jsou dnes malé, klidné lázně, které najdeme 25 km od Liberce. Nachází se v podhůří severního úpatí Jizerských hor. Leží v nadmořské výšce 424 m. n. m. na pomezí Čech, Německa a Polska. Malebná kotlina, v níž se obec nachází, je uzavřena majestátným horským masivem Smrku - nejvyšší horou české části Jizerských hor (1.124 m.n.m.).

Lázně obklopují smíšené lesy, které spolu s podhorskou polohou udávají jejich klimatický charakter. Léto je zde mírné, bez velkých teplotních výkyvů, podzim suchý a teplý. Výjimečnost klimatu spočívá v charakteristickém proudění teplého vzduchu.

Historie lázní Léčivé prameny jsou známé od 14. století, kdy se minerálce říkalo Boží voda. Libverdskou vodou se podle historických záznamů léčil v 16. století sasský kurfiřt August I., později majitel zdejšího panství Albrecht z Valdštejna. A je známo, že tento známý vojevůdce si nechával všude, kde pobýval, ale i dokonce kde bojoval, pravidelně dovážet zdejší kyselku. (Ze své zkušenosti musím potvrdit, že je velice chutná a osvěžující.)

O rozkvět a věhlas lázní se zasloužil šlechtický rod Clam-Gallasů. V letech 1783 - 1808 byly postaveny klasicistní a empírové pavilony. K původnímu prameni s názvem Christiansbrunn přibyl pramen Mariin, Vilemínin, Eduardův, Josefinin, Bierbon a Hubertův, které se dnes nacházejí v okolí lázeňské kolonády. V lázních se léčily ruská velkokněžna Anna Fedorovna, hudební skladatel Carl Maria von Weber, Josef Jungmann, Franz Kafka, Alexandr Humboldt, Josef Vítězslav Šimák, císař Josef II., Jan Masaryk, Václav Talich a další.

A jako vše, tak i lázně Libverda mají svoji legendu o svém vzniku. A tak se zde dozvíte , že kdysi podle pověsti se na místě dnešní obce usadil salikvarda neboli hajník, který střežil pohraniční stezku. Poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavných cestách. Jeho jméno dávno upadlo v zapomenutí. Měl chalupu, kolem ní pár polí, dvorek s prasaty, houfem slepic a samozřejmě kohoutem.

Ten kohout začal jednoho dne náramně tloustnout. Salikvarda si toho všiml a pátral, co je toho příčinou. Zjistil, že kohout nechodí pít jako slepice do blízkého potoka, ale do mokřiska nedaleko stezky. Tak salikvarda objevil jeho tajemství. To však nebylo všechno.

Kohout stárl, jako vše, co žije, ale přitom si stále uchovával zdraví a sílu. Když pak nakonec zemřel, zvědavý salikvarda ho rozřízl. Ta jeho tloušťka nebyla od tučnosti, jak se domníval, ale obrovitostí jeho vnitřních orgánů. Ani na okamžik nezapochyboval, že to může být jen z té vody, kterou kohout chodil pít. A tak se hned rozhodl vyzkoušet vodu sám na sobě.

Prosekal se hustým křovím do mokřad a tam objevil studánku, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami. I on se po pití zázračné minerální vody stal velmi silným. Po čase již nemohl studánku utajit, neboť kdekdo si všiml proměny, a tak všichni ostatní lidé začali chodit do studánky zázračnou vodu pít. A dali tomu místu jméno Libverda

Lázně Libverda jsou oblíbeným turistickým střediskem Frýdlantského výběžku.





Hejnice

Sakrální turistika se po vzoru ze zahraničí, opět stává velikou módou. Najdete v ní veliké množství památek, většinou skutečných originálů a bohatou a doloženou historii.

Bazilika Hejnice – známé poutní místo

Hejnice se postupně staly významným poutním místem (druhým největším v bývalé dunajské monarchii), přicházelo sem až 120 tisíc poutníků ročně.
Autorem projektu a stavitelem kláštera, který měl poskytnout poutníkům přístřeší a klid po cestě a jehož základní kámen byl položen roku 1692, byl pražský architekt italského původu Marcus Antonius Canevalle. Barokní chrám s dvojicí věží, postavený kolmo na původní gotický kostel, se stavěl podle plánů architekta Johana Bernarda Fischera z Erlachu, vysvěcen byl v roce 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie a je největším kostelem v severních Čechách. V roce 1936 u příležitosti výročí 725letého trvání hejnického poutního místa byl kostel povýšen na baziliku minor.
Vzácností kostela je soška madonky Mater formosa (tj. ušlechtilá matka spanilá), umístěná v pozlacené skříňce nad hlavním oltářem, a polní oltář Albrechta z Valdštejna z roku 1637. Málokdo ale ví, že například v místních ambitech se nachází jedna z nejstarších gotických památek v Čechách, socha Ulricha von Bibersteina, která znázorňuje bývalého majitele panství, modlícího se k Panně Marii (svěřil se průvodce Jan Heinzl)
Pod kostelem je veliká hrobka, která se skládá ze tří krypt. První dnes patří rodině Gallasů, za jejichž působení na Frýdlantsku dosáhl věhlas poutního kostela vrcholu, druhá rodině Clam-Gallasů a třetí františkánům, kteří sem byli v 17. století povoláni, aby tu poutníkům sloužili.
Tyto katakomby byly v minulých létech otevřeny veřejnosti. Některé turisty více než rodová historie zajímaly senzace a spatření mumií. Při svých minulých návštěvách jsem zde na vlastní oči vídával poházená víka rakví a různě odhalené ostatky. Návrat piety k zesnulým přišel až s rokem 1989. Hrobka Gallasů a Clam-Gallasů je od roku 2006 laické veřejnosti uzavřena.

Franz Clam-Gallas byl před druhou světovou válkou zmíněn ještě jednou, a to v souvislosti se svou manželkou. Marie následovala svého chotě po téměř osmiletém vdovství. Zemřela ve Vídni 5. ledna 1938. Byla do Hejnic převezena vlakem v sarkofágu a pohřeb 10. ledna byl poněkud prostší. Nejenže se nekonala ona dlouhá smuteční cesta, na níž se s posledním Clam-Gallasem Také ohlasy v dobovém tisku a kronikách byly o něco kratší a chudší. Lednové rozloučení s Marií Clam-Gallasovou bylo také posledním, které se konalo v dlouhodobém využívání rodinné hrobky v Hejnicích. Gallasové v kostele v Hejnicích nemají žádný náhrobek, ba ani epitaf. Jedinou výjimku najdeme v levé části ambitu kostela. Ke stěně je přistavěn velký kamenný epitaf zhotovený z několika sesazených desek Heinrichem Karlem Scholzem, vídeňským sochařem. Epitaf tu můžeme chápat jako symbolické i ritualizované místo vzpomínky.

Před kostelem také stojí mariánský sloup z roku 1714, jehož poškozená socha byla přemístěna do ambitu zdejšího kláštera. Při západní straně tohoto prostranství stojí obdélníková novobarokní kaple svatého Antonína.

I toto místo má svoji legendu o svém vzniku a tu si můžete přečíst zde.

Určitě je i toto místo velice zajímavé, stojí za návštěvu a když vám zbude trochu času, najde se tu okolo ještě mnoho dalších turistických cílů.