velikost písma malá střední velká
Rozhovory
Setkání s Irenou FuchsovouJsem hrdá na to, že hercům „sloužím"
Autor: Redakce
Když ženy mají své dny, Když je žena v lázních, Když se žena svléká, Když muž miluje muže... To jsou některé z dvaatřiceti knih spisovatelky Ireny Fuchsové, které možná i vám leží na nočním stolku. Kde bere autorka inspiraci a prozradí něco z divadelního zákulisí, kde pracuje jako nápověda?
Ireno, píšete knihy, blog, fejetony, pracujete jako nápověda v divadle, máte svůj pořad v rádiu... Jak to všechno stíháte? Vždyť den má jen 24 hodin!
Patřím k ženám, které měly malé děti a nepravidelnou pracovní dobu, takže dobře vím, že vše záleží na dokonalé organizaci. Děti vyrostly, odešly, ale organizační schopnosti mi zůstaly. Všechno se dá zorganizovat, a tak ve své pracovně u kolínského chrámu sv. Bartoloměje někdy i odpočívám. Od všeho.
"Někdy se nemůžu dočkat, až si sednu ve své pracovně
a začnu psát..."
Vydala jste už dvaatřicet knih. Inspirují vás při psaní skutečné události a lidé, anebo spoléháte víc na svou fantazii?
K psaní mě inspirují pouze skutečné události a skuteční lidé a k tomuto základu přidávám, podle potřeby, fantazii. Román o mrše herečce, Když nemám, co jsem nechtěla, jsem napsala za dva týdny. Nosila jsem tuhle knihu v hlavě napsanou, ale tehdy jsem denně jezdila do Činoherního klubu na zkoušky. Bylo to, jak když máte termín porodu, ale rodit nemůžete. A najednou nám dali v divadle čtrnáct dnů volno, a já začala každý den chodit do pracovny a doslova jsem opisovala to, co bylo připravené v hlavě. Rodila jsem...
Vaše knihy jsou většinou laskavé a humorné. Jaká jste vy sama?
Je možné, že se podobám svým knihám? Alespoň mi to říkají čtenáři na besedách v knihovnách po celé republice. Tyto besedy mají zvláštní atmosféru. Trvají někdy více než tři hodiny. Jsou to příjemné seance, kdy si všichni vyprávíme, čas plyne, moje knihy nás spojují. Mám pocit, že mí čtenáři jsou moje rodina. Stává se, že se na konci besedy zvedne čtenářka kolem padesátky a řekne: „Paní Fuchsová, strašně vám děkuju, protože jste mi dneska dala sílu, abych změnila svůj život. To je přece nádherný konec besedy."
V pražském Činoherním klubu působíte už více než dvacet let jako nápověda. Co všechno musí nápověda umět?
Nápověda musí „sloužit" hercům, být neustále ve střehu, sledovat je, a jakmile zapomenou text, musí jim okamžitě potřebné slovo „hodit". Je to moje celoživotní profese a pořád mě moc baví. Jsem hrdá na to, že hercům „sloužím", těší mě, že mohou přijít na zkoušku v klidu, i když text ještě neumějí, protože vědí, že je nenechám ve štychu.
V Činoheráku hrají přední herci, platí podle vás, čím větší mistr, tím skromnější a slušnější?
V Činoheráku jsou všichni skromní a slušní. Je to tím, že náš ředitel, Vladimír Procházka, doplňuje soubor tak, abychom měli všichni stejnou krevní skupinu.
"Mám v hlavě horory pro otrlé děti. To bude panečku kniha!"
Určitě už zase píšete další knihu... O čem bude?
Mám v hlavě plán na sérií „výchovných hororů" pro děti. Dnešní děti jsou hodně otrlé, a jestliže je chceme něčemu naučit, musíme zvolit tvrdší prostředky - proto „výchovné horory". Mám rozepsané i dva romány, ale ty počkají, „výchovné horory" mě lákají víc.
INFO:
Letos v létě 2015 vydala Irena Fuchsová zatím svoji poslední knihu Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá.
Připravila: Iva Vondrová Foto: Pavel Ovsík a archiv Ireny Fuchsové