velikost písma malá střední velká
Rozhovory
Setkání s Gabrielou DemeterovouBaví mě být hostitelkou
Autor: RedakceHouslistka Gabriela Demeterová (41) se sice narodila v Praze, ale rozhodla se přestěhovat na venkov, kde chová koně, psa a kočky. Ticho je pro ni zásadní.
Stala jste se první českou finalistkou a absolutní vítězkou Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii. Jaký to byl pocit?
Pocit to byl nádherný. Naprosto jsem nečekala, že vyhraji. Byla jsem tam sama a bez jakékoli protekce či nějaké známosti v porotě. A vedle mne stáli moji kolegové - houslisté, kteří byli opravdu velice dobří. Při této obrovské konkurenci jsem nemohla dojetím ani dýchat. Je to pro mne dodnes čest, že jsem byla v barvách naší vlajky zapsána do historie této prestižní soutěže v rámci jejího jubilejního 10. ročníku. Vážím si i setkání s prezidentem a zakladatelem soutěže Sirem Yehudi Menuhinem, který tehdy dirigoval orchestr a nás finalisty doprovázel v průběhu finále i na koncertě vítězů. Zažila jsem tedy jako sólistka spolupráci se Sirem Menuhinem jako jediný Čech u nás. Bylo to nesmírně inspirativní a jeho obdiv ke mně jako umělkyni si nesu životem jako jedno z nejvyšších ocenění, jakých se mi v životě dostalo. Vždyť on byl jedním z největších houslistů 20. století, naprostá legenda... Nikdy na to nezapomenu!
Měla jste před soutěží trému?
Před soutěží jsem měla ohromnou trému. Tlak, který na soutěžící vyvíjí porota, pedagog a rodina, je obrovský a není lehké jej ustát. Prožila jsem si doslova infarktový stav, zkrátka ohromný stres pro organismus a psychiku. V Anglii jsem byla sama, bez rodičů a v tomhle věku to opravdu v cizí zemi nebylo jednoduché. Nicméně se mi nějakým zázrakem podařilo trému překonat a podat ten nejlepší výkon, jakého jsem byla schopna. Měla jsem obrovské štěstí, že body porotců byly jednoznačné a tím jsem se stala vítězkou ve všech kolech soutěže. Jinak při koncertech trému nemám. Spíš by se to dalo nazvat takové veliké soustředění těsně před výkonem. Většinou nekomunikuji s okolím a plně se koncentruji na výkon. Potřebuji se přenést do vyšších sfér, kde sídlí hudba a tam načerpat inspiraci a sílu na koncert. Již léta se věnuji meditacím a naučila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Ostatně s dechem pracuji velice složitě i na pódiu během hry. Je to taková jogínská práce.
Na housle jste začala hrát už ve 3 letech, což je celkem brzy. Ale když u vás hrála na housle celá rodina - babička, dědeček, sestra, strýc, asi se není čemu divit. Nutili vás rodiče do hraní?
Housličky jsem si spontánně vybrala ve třech letech sama. Moje starší sestra, která tehdy chodila na konzervatoř, upozornila rodiče na to, že není normální, když jí každý den přehrávám perfektně podle sluchu lidové písničky na moje dětské plechové housličky. Rodiče mi je tehdy koupili k Vánocům v hračkářství. Že by se s tím zkrátka mělo něco dělat. A tak mne maminka zapsala do lidové školy umění ve Voršilské ulici v Praze 1, kde jsem podstoupila vstupní přezkoušení, a začalo se s klasickou houslovou výchovou. To mne samozřejmě nebavilo, ale musela jsem. Vůle mojí rodiny byla neoblomná. Já bych tenkrát raději jezdila na koni a stala se profesionální jezdkyní.
Kolik hodin denně jste musela cvičit?
Několik hodin denně. Na základní škole jsem měla pevný řád. Po vyučování k nám přišla odpoledne každý den moje babička - houslistka, a ta se mnou až do večera cvičila. Cvičila jsem i o prázdninách a pod stanem, kam jsme s rodiči v létě jezdili. Vzdorovat jsem ani nezkoušela, protože jsem věděla, že to nemá cenu. Respekt k rodičům byl veliký.
Kdy přišel první úspěch, a vy jste si řekla, že hodiny dřiny měly svůj smysl?
První úspěchy byly již od mých pěti let, kdy jsem začala veřejně vystupovat. Na soutěžích, kam jsem jezdila od svých sedmi let, jsem hned získávala ceny. A tak bylo rozhodnuto. Nicméně, že mne housle opravdu baví a nějak mne naplňují, jsem pocítila až u prof. Nory Grumlíkové na konzervatoři. Tam jsem se mohla osamostatnit a cvičit sama bez dozoru a stát se umělcem. Bavilo mne být ve svém světě hudby, kde jsem se cítila v bezpečí a mohla dělat radost lidem na koncertech. Hudba totiž opravdu léčí naše duše.
Máte nějakého oblíbeného skladatele, jehož hudba vás uklidňuje?
Jednoznačně J. S. Bach. To je hudba génia, který stojí nad všemi. Dále je to úžasný Wolfgang Amadeus Mozart, jehož hudbu také ráda interpretuji. Nyní se ale zabývám Ludwigem van Beethovenem a jeho houslovými sonátami v rámci mého nového projektu Ludwig van Beethoven - Hudba a duše génia, který jsem vytvořila společně s úžasným hercem Marianem Rodenem a vynikajícím klavíristou Luďkem Šabakou. S Marianem jsem připravila text, který vychází z méně známe korespondence Ludwiga van Beethovena a chceme tak velice poutavou a netradiční formou melodramu, kdy na sebe hudba a text plynule navazují, přiblížit široké veřejnosti pravou, ale málo známou tvář tohoto hudebního génia. Posluchači tak mohou na dvě hodiny vstoupit do intimního nitra Beethovena a jeho hudby a zjistit jak nádherná a lehce srozumitelná jeho hudba je. A to vše právě díky textům, které hudbu prokládají. Podrobnosti si můžete přečíst na mém webu www.gabrielademeterova.com.
Kromě houslí jste začala hrát i na violu. Kolik hodin denně tréninku dnes věnujete houslím a kolik viole?
Na violu hraji již mnoho let. Když nemám program s violou, tak na ni necvičím. Stačí mi se jí věnovat, když je to pro mne aktuální. Naštěstí mám schopnost střídat bez problémů oba nástroje, a tak přecházím bez problémů z houslí na violu. Díky technice, kterou mám, nemusím denně dřít na housle neustále dokola totéž. Potřebuji daleko víc načerpat psychické a fyzické síly na koncerty, které jsou opravdu velmi náročné, protože neumím hrát jen na půl. Na pódiu nechám vždycky pro lidi ze sebe vše. A jsem tudíž druhý den vyčerpaná. Obzvlášť, když mne čeká po koncertě dlouhá cesta domů a vracím se až nad ránem. Takže je to s cvičením různé. Někdy jsou to jen hodina, dvě a jindy 6 hodin, když cvičím nové věci. Jinak pracuji vlastně pořád, protože hra na housle není jen o tom být s nástrojem v kontaktu, ale přemýšlet o interpretaci hudby bez nástroje. Na procházce se psem, u vaření, anebo za volantem v autě.
Jakou nejdelší přestávku bez hraní jste měla?
Nejdelší přestávku jsem měla 3 měsíce, když jsem si zranila achylovku.
Kterého svého hudebního nástroje si nejvíce vážíte a proč?
Nejvíce si vážím svých houslí signovaných Giuseppe Rocca 1855. Je to můj mazlíček, který je se mnou nepřetržitě od roku 1992 a objel se mnou svět. Ví o mně úplně všechno. Je to můj parťák, který mne nikdy nezradil a podržel mě i v těch nejkrizovějších situacích na pódiu. Je to opravdu nástroj pro velkého sólistu, který potřebuje, aby mu umožnil rozeznít své struny od naprostého piana po forte. Tento nástroj má dar přehrát svým zvukem symfonický orchestr a byl mi partnerem na mnoha koncertech v ohromných sálech pro několik tisíc lidí.
Sice jste se narodila v Praze, ale vadil vám při cvičení ruch velkoměsta, tak jste se odstěhovala do domku za Prahu. Nebyl to šok najednou se starat o dům a o zvířata?
Šok to nebyl, protože jsem si to sama zvolila. Proto jsem odešla z Prahy 1. Jsem v Praze pracovně každý týden. Ale bydlet bych tam nechtěla. Jsem srdcem přírodní člověk, doslova farmářka. Dělá mi radost mít zvířata. Obklopovat se koňmi, psy a kočkami. Tak jsem nejšťastnější a z toho čerpám energii pro svou práci. Neznám lepší relax po úspěšném koncertu, než sedět ve výběhu se svými koňmi, kde vedle mne leží můj pes a kočky a pozorovat, jak se koně klidně pasou.
Nestýská se vám po nich, když jste dlouho pryč?
Po mých mazlíčcích se mi samozřejmě stýská. Teď se mnou na moje koncerty občas jezdí můj pes - irský vlkodav Henry Penley Irmidu a dělá mi společnost. Je velice společenský a moji kolegové ho mají velice rádi. Takže je to náš maskot a je kulturně vzdělaný s mnoha přáteli v uměleckých kruzích. Je to legrace.
Vraťme se ale ještě k vašim koním. Nebojíte se, že si třeba při možném pádu zlomíte ruce, kterými se živíte?
Kdo nepadá, nejezdí, jak se říká. Spadla jsem už několikrát. Ale kdybych měla žít s věčným strachem o ruce, tak bych nesměla hlavně vařit a ani si otevřít dveře. V kuchyni se říznu každou chvíli a to je daleko nebezpečnější. Spíš si myslím, že mi hrozí nebezpečí na silnicích. Jezdím až 50 000 kilometrů ročně a děsí mě, jak někteří lidé jezdí.
Baví vás vařit?
Baví mě vařit pro mé milované. Takže vařím různé kuchyně. Umím i tu staročeskou, ale vždy tam propašuji něco ze svých cest. Koření atd. Miluji francouzskou, italskou, mexickou a arabskou kuchyni. A velice ráda v kuchyni improvizuji. Ráda peču a vytvářím sladké laskominy. A mám velikou radost, když všem chutná. To je pro mne největší odměna. Baví mě zkrátka být hostitelkou.
Vypadáte jako klidná povaha. Co vás dokáže rozčílit?
Jsem v zásadě klidná, ale mám temperament díky mému maďarskému původu přes tatínka. To je v mé profesi obrovská výhoda. Konflikty nemám ráda a nevyhledávám je. Ale co mě dokáže rychle nastartovat, je křivda, pocit bezpráví uplatňovaný na bezbranných lidech a zvířatech. Teď mě třeba rozčílilo, jak se začalo v rámci prezidentské kampaně křivdit rodině pana Schwarzenberga, že kolaborovala za druhé světové války. Přitom záznamy našich historických archivů mluví jasně!
Jste stále neuvěřitelně štíhlá. Sportujete, anebo se omezujete v jídle?
Jsou to naštěstí geny a neskutečně náročná práce na energii. Za koncert zhubnu normálně tak 1 kg, ale když je vedro v sále tak až 2 kila. Také jsem neustále v pohybu. Denně několik procházek v terénu se psem za jakéhokoli počasí a jízda na koni, která je fyzicky také nesmírně náročná.
Máte nějaký sen, kde byste si ještě ráda zahrála a s kým?
Mám jediný sen, abych byla co nejdéle zdravá a v kondici a abych mohla hudbou bavit neustále sebe i mé publikum.
Vizitka:
- Narodila se ve znamení Býka, 17. května 1971 v Praze.
- Vystudovala Pražskou konzervatoř a hru na housle na pražské AMU.
- V roce 1993 se stala českou finalistkou a absolutní vítězkou Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii.
- V roce 2001 začala studovat hru na violu a je tak jedním z mála houslových virtuózů, kteří dobře ovládají hru na oba hudební nástroje.
- Je členkou umělecké rady AMU a Žena roku 2006.
Připravila: Jana Hájíčková Foto: archiv Gabriely Demeterové