Pokud jde o vztahy, jsme věční amatéři...

Petr Zelenka je oceňovaný divadelní i filmový režisér
s osobitým humorem. Zrovnataková je i jeho nová komedie Amatéři, kterou napsal i režíroval v divadle Studio DVA. Právě v těchto dnech má hra premiéru,
a pak už se Petr těší na volné léto.

CELÝ ROZHOVOR byl uveřejněn v Překvapení 22/2025

Generační konflikty, kostlivci ve skříni a „zlobivá" maminka. Přidejme k tomu skvělé herecké obsazení, brilantní text a perfektní režii. Z téhle rovnice je jasné, že se z hlediště se každou chvíli ozývají salvy smíchu.

Amatéři. Petře, proč tento název?

Tahle komedie se týká vztahů v rodině. Říká se tam, že můžeme být třeba dobří v profesi, ale pokud jde o vztahy, budeme takoví věční amatéři. V téhle komedii o šesti lidech to platí stoprocentně.

Štěpán Benonni hraje Itala a v italštině amatéři jsou i dilettanti. Jsou to zkrátka diletanti ve vztazích.

Podtitul hry zní: Všechno, co jste nikdy nechtěli vědět o svých matkách. Co byste vy sám nechtěl vědět?

To, co je v zápletce, bych se opravdu dozvědět nechtěl.:-) Stárnoucí matka, kterou hraje Eva Holubová, má svého kostlivce ve skříni. Natáčí totiž se svým přítelem pornografická videa. Když se to dozvědí děti, jsou konfrontovaní s tím, že ta videa jsou někde v počítači, ale samozřejmě se na ně nikdo nechce podívat. Zároveň matku nutí, aby řekla, co tam přesně je, protože se bojí, že je to ohrožuje. Jak v práci, tak v životě. Je to o tom, že maminky i v pokročilém věku můžou dělat ostudu. Toho já jsem byl ale ušetřen. Mamince je osmaosmdesát osm a donedávna, než táta zemřel, žila ve spokojeném manželství. Ale inspiroval jsem se historkou kamarádky.

Co byste se naopak o své mamince rád dozvěděl?

Mám pocit, že toho vím až moc. Už víc než čtyřicet let mě pilně informuje o svém zdravotním stavu.:-) Takže tam je těch informací až přemíra a témata jsou někdy monotónní. Někdy by se chtěl člověk bavit o něčem jiném, ale ono to nejde. Ale směju se tomu, samozřejmě.

Jaký máte s maminkou vztah?

Já myslím, že čím dál lepší. Takový ale zajímavě dramatický. My jsme oba poměrně sobci. Nic neodpouštíme. Nejvíc se shodneme, když se bavíme o práci. Máma bývala scénáristkou a doteď jí to pořád skvěle myslí.

Kdy začíná život? Podle Amatérů v pětašedesáti...

Ano, to začíná život postavy Evy Holubové... Život začíná v mnoha fázích a na různých úrovních. Život může začínat, když se člověk nějakou prací začlení do společnosti a dostane se mu uznání, a to může být třeba ve třiceti, nebo ve čtyřiceti... A jiný druh života začíná například tím vdovstvím. Jako vdova nebo vdovec šíříte dobré jméno zesnulého partnera a zároveň si zvykáte na novou pozici. Důstojnost vdovství. To, že se ženy, většinou jsou to ženy, protože se dožívají více let, zabydlí v nové pozici, naučí se v ní fungovat a je jim v ní dobře.

Vám je sedmapadesát. Máte plány na dobu, až oslavíte pětašedesátku?

Že bych začal něco nového? Cítím se, že bych ještě něco mohl zvládnout. Mám třeba stavební plány, pořád mě láká postavit dům, ale není k tomu důvod, protože všechno mám.

Vaše hry s oblibou uvádějí mnohá divadla. S jakými pocity chodíte na svá představení? Stalo se někdy, že jste z divadla odešel znechucený, co z toho udělali?

To se ani nestává, protože první provedení si většinou udělám já jako režisér. Na cizí produkce svých věcí jsem zvědavý, ale většinu nevidím. Hlavně v cizině mě zajímá, jak se můj text podařilo přeložit. A někdy vnímám své limity, protože některé věci se přeložit nedají. Nebo tempo a rytmus, který udává Dejvické divadlo, pro které nejvíc píšu, se nedá převést jinam. Tedy vidím, v čem nejsem univerzální. A někdy vidím klasické chyby, časté inscenační, kdy režisér nepochopí pointu nebo postavu. Ale vlastně mi to nijak nevadí.

To nemáte chuť jim vysvětlit, jak jste to původně myslel?
Je fakt, že někdy neodolám a něco kritického k tomu řeknu. Třeba když uváděli Příběhy obyčejného šílenství v Košicích, tak se chlubili, že takhle těžkou hru dokázali nastudovat. Já jsem jim na to odpověděl, že to je nejsnazší hra na světě. Ať herci prostě řeknou správně ten text, a bude to fungovat...

Jste ověnčený mnoha oceněními. Co pro vás znamenají?

Ocenění v různých fázích života jsou pro mě různě důležitá. Na začátku jich naštěstí bylo nejvíc. Říkám naštěstí, protože pro mě to v nějakých třiceti letech bylo důležité potvrzení, že jdu správným směrem. Přišlo to společně s filmem Knoflíkáři. Já jsem totiž režii nevystudoval, tak jsem si nevěřil. A ocenění filmu pro mě bylo potvrzení, že mám dál režírovat a psát. Postupem času cenám přikládám menší váhu, taky jich už logicky přichází méně. Člověk si uvědomí, že jednou máte dobrý rok vy, podruhé někdo jiný. Vzpomínám na dobu mých začátků po škole, jak byly scenáristické pozice ve filmu a v televizi obsazené, rozdané mezi padesátníky či ještě starší tvůrce. Stejný pocit mají určitě i dnešní třicátníci. Takže je fajn, když ceny pro změnu zase pomohou začít kariéru jim.

VIZITKA

Petr Zelenka

• Dramatik, scénárista a režisér se narodil 21. srpna 1967 v Praze do scénáristické rodiny.
• Za svou divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství obdržel Cenu Alfréda Radoka. Ze hry pak vznikl i film.
• Proslavily ho také filmy Knoflíkáři, Samotáři, u kterých se podílel na scénáři, Rok ďábla, Karamazovi, Ztraceni v Mnichově, Modelář...
• Režíroval úspěšné seriály Terapie, Dabing Street či Limity.
• Na svém kontě má šest Českých lvů a řadu dalších ocenění.
• Píše a režíruje hry pro Dejvické divadlo, divadlo Studio DVA, Jihočeské divadlo a další...

Připravila: Michala Jendruchová

Foto: archiv Petra Zelenky, divadlo STUDIO DVA

FLASH

S maminkou máme dramatický vztah...